V Hodčických zahradách, nebe je bez skvrn, bez zbarvení, jen tu a tam se v nich zaleskneš, jako bys mi chtěla učarovat svýma prstama, lezoucíma mi všude po těle, které však sotva cítím a chci být blíž, navzdory pekelnému dechu, který jde z tebe do mne a já, ten jehož realita již brzy skončí, odcházím hlouběji... a ještě možná hlouběji do vonících útrob Hodčické zahrady.

Mýlíš se. Všechno cos učinila je omylem. Jen hrátky nemohou stačit. A komu? Mně snad? Já nehraji, jsem divákem na scéně, poněkud otrlejším, neboť předešlé boje, takové, po nichž jsi mi lehounce jezdila břitvou všude po těle, jsou zaryty v paměti možná hlouběji... hlouběji a ještě stále jsem nucen odcházet z míst kde se válčilo a prohrávalo. A kdybych tak nečinil, pak bys mě ty a tvé společnice, kterých je i beztak plno všude kolem, uvrhly do trhlin mezi skalami a tam, poníženého a takřka bez dechu, byste mě zanechaly tamnějším bestiim.

Co nyní s vámi? Co s tebou? A co se mnou? Vidím a slyším a to stačí. Opravdu? Mělo by. Vždyť ztrácím schopnost mluvit, cítit, naslouchat, chápat, litovat... a promíjet.

Co jsem to provedl.