Menší nápad z tramvaje...Možná taky trochu simulovaná osobní zpověď.

Jen vyslovení mého jména postačí, aby se roztřásla celá posádka zdatných a dobře připravených mužů. Jsem postrachem všech nepřátelských šiků. Moje přítomnost v bitvách postačuje k velkolepému vítězství. Pokaždé, když se o mě nepřítel dozví, vyschne mu v krku a zelenáčům se rozklepou kolena. Nikdo mě nebere na lehkou váhu. Jsem důvod. Jsem symbol. Bohové mi prý nadržují. Krutost, bezcitnost a obrovská síla se pojí s mým jménem. Strach, bezmoc a panika se k němu přidává od lidské přirozenosti.

Kolik jsem jich zabil? Nevím…snad tisíce, možná i více. Dobří vojáci to bývali, ale v měření sil na mě nestačili.

Čím jsem si tu pověst bezlítostného zabijáka a legendami opředeného, statečného vojáka zasloužil?

Agresivitou, která mě pohlcovala. Mlžila mi před očima a nedovolovala mi přemýšlet. Ztratil jsem tak soudnost i soucit. Animálnost, jež ze mě činila stejně nebezpečnou a nevypočitatelnou bytost jako je dravá zvěř, která se potřebuje nasytit. Nepostrádal jsem ani touhu. Darovala mi úspěch, zapálení v boji a směřovala mé činy. Nechyběla mi ani rychlost a síla. Potenciál vítěze, přednosti lepšího. Nikdy jsem neztrácel přehled. I když se rozvaha vytratila, vždy jsem tušil, co se děje. Za mlada jsem se opájel chtíčem. Bytostně jsem chtěl být nejlepší. A když jsem toho dosáhl, chtěl jsem jím zůstat. Překonával jsem sám sebe. Byl jsem si jediným rovným nepřítelem.

A nyní na stará kolena musím stále nosit zvenčí naleštěnou a krásnou zbroj, která je zevnitř rozežraná potem tisíce bitev, tisíce mrtvých. Je už vlastně pouhou skořápkou. Stačí ťuknout mečem a rozpadne se. Ostří si poté lehce najde cestou skrz mojí vetchou kůži.

Proč vystavuji svůj život takhle v sázku? Víte, jednou se najde bojovník stejných vlastností jako já. Ten jediný mě dokáže proklát svojí čepelí. My slavní, mocní a udatní rytíři, legendy celé Evropy jsme jako Fénix. Povstáváme z vlastního popela.

A skrze mě se zrodí nová legenda…