Když víly tančí.

Společnými silami se přejídáme a když to skončí, usínáme – četla jsem jakýsi nesmyslný citát z časopisu, jehož název jsem neznala. Začínal další jarní den a já trávila tuto chvíli jako tradičně v čekárně mého praktického lékaře. Venku lehce poprchávalo a já si uvědomila, že se mé nachlazení asi nezlepší chůzí v dešti.

Vracela jsem se ponurou chodbou od lékaře s receptem v ruce a s kontrolkou na 5 dní. Venku mezitím už jen jemně mrholilo, tak jsem zahalila svou tvář do bundy a vydala se k lékárně na protější straně ulice. Doplatila jsem povinnou účast pojištěnce na předepsaném léku a očima zachytila odjíždějící autobus, kterým jsem plánovala jet domů.

Autobusovou zastávku tvořila jedna lavička, která byla sice obklopena železnou konstrukcí, ale se zasklením a doděláním celé zastávky, se nejspíše počítalo až v budoucnu.

Zase prší a není to štěstí,
co voda spláchne to nezmizí,
všechno se točí a šediví,
myšlenka na Tebe mě nespasí...

Zastávka se pomalu zaplňuje lidmi, kteří již nejspíš nikam nespěchají, protože to co mohli stihnout už asi nestihnou. Jsem tady sice téměř nejmladší, a proto se ani neodvažuji sednout, i když jen já vím, že je mi skoro na omdlení. Naštěstí jedu jen pár zastávek a cesta k domovu není příliš dlouhá.

Jako podzimní den v pavoučí síti,
jako melancholie všech ostrovů,
jsme tu a budeme tu žíti,
dál vraceje se do svých domovů.

V bytě je už docela bezpečno, tak si na rady svého lékaře dělám silný čaj, polykám předepsanou medicínu a kloktám vodu se solí, což prý nahradí sebelepší kloktadla na trhu. Je čas oběda, ale s napuchlým krkem nemám vůbec chuť k jídlu. Probírám se knihovnou, abych vybrala čtení, na které mám zrovna náladu. Civím do prázdna, a i když mě slovutní autoři románů vydaných napříč celým tisíciletím zvou do svých spárů, zjišťuji, že mi v této chvíli nepomůže ani Simmel ani Fitzgerald, Hercíková ani Viewegh, Smith ani Steelová. Ulehám tedy na postel, vezmu si polštář, přiložím si ho na obličej a upadám do iluze, kde se stíny mísí s tajuplnými zvuky, kde existuje jenom tmavá šeď zapomnění.

Lehce se usmívám mezi rty
a košile na těle slábnou,
obtisknutá na dně přehrady,
důkaz věčného života na zemi.

Dále se prodírám stíny a ačkoli jsem zesláblá a malátná, usnout se mi zatím nepodaří. V ledničce naleznu alespoň nějaké ovoce, které zacelí potřebu těla na každodenní příděl vitamínů. Už se pomalu stmívá, ale v tomto bytě to člověk nepozná, neboť je tu šero téměř celý den. Odolávám myšlenkám na rozdělání lahve vína, což by mi můj doktor dozajista nedoporučil. Tak si míchám alespoň heřmánkový čaj s rumem, který mě jako jediný dokáže zahřát. Za oknem je stále tatáž scenérie. Lidé chodí sem a tam a zase tam a sem. Někdy přijede k domu auto, sousedé vynášejí koše plné odpadků, které se v jejich domácnostech za ten den nahromadily. Pak je vysypou a jdou zpátky ke dveřím o poznání veselejší, vyrovnanější.

Za pouhý den, za nicovatou úsečku našich životů,
za krátký okamžik, za jednu bránu snění.
Uplynulo tolik času a Ty jenom spíš a nic neříkáš.
Osude.

Tak si znovu ustelu, do postele si ještě vezmu pár ředkviček a koukám na pouliční lampu skrz okno do mé ložnice. Když víly tančí.

Když víly tančí,
to ještě není snění,
pochytám zbylé světlo denní,
pokropím živou rosou stromy,
když víly tančí,
to mi Tě vynahradí.

Naštěstí jsem dnes unavená z boje mého těla s nastupující nemocí, že usínám celkem bez problému.