Můj nejmilejší kamarád Antonín Bejval jednou řekl, že vynalezl velikou věc a Čeněk Jirsák řekl, že co to bude zase za pitominu a já jsem taky řekl, co to bude zase za pitominu. Ale Antonín Bejval se zachmuřil a řekl, že jsme oba blbci nejblbcovatější a že teda když to nechceme vědět, tak že to nebudeme vědět a Éda Kemlink řekl, že jsme si dělali jenom humor a že to všichni přirozeně chceme vědět. Tak Bejval se uklidnil a už nebyl zachmuřený a povídal: ,,Ukradneme slona." A my jsme se všichni smáli silným hlasem: ,,Chochocho." A i ten motýl, co letěl kolem jistojistě dělal: ,,Chachacha." Protože takovou hloupost ještě nikdo neslyšel. A Bejval se zase zachmuřil a řekl, že teda když se smějeme, tak že se na nás vykašle a Éda to zase zachránil, když řekl, že se smějeme úplně ničemu jinému a že když teda Antonín chce ukradnout slona, tak ukradneme slona. A Bejval ještě dlouho se vyptával, jestli jsme se opravdu nesmáli jemu a já jsem řekl: ,,To se vr, že ne!" A tak nám začal říkat plán. Do města přijel cirkus a ten cirkus má verlbloudy, opice, klauny a jinou havěť, jakož i slony. A my jednoho slona jménem Jumbo odcizíme a budeme na něm jezdit po městě a budeme hrdí. Nakonec jsme si řekli, že to není až tak špatný nápad a Éda dokonce Antonína Bejvala pochválil za ten nápad a ten se usmál a pravil šťastným hlasem: ,,Já jsem porád věděl, že se vám to bude líbit!"
    A tak jsme se v sobotu shromáždili před cirkusem a bylo nás pět: já, Éda Kemlink, Čeněk Jirsák, Pepek Zilvar z chudobince a taky Antonín Bejval, který měl v kapce pilku, aby mohl přeříznout mříž. Já jsem hlídal a když pan ředitel cirkusu šel do marginkotky, tak jsme vlezli do stájí a přišli až ke kleci se slonem. Antonín Bejval vytáhl pilku a dlouho piloval a pilka pravila silným hlasem: ,,Vr, vr, vr." A najednou to ruplo a řachlo a klec spadla, pročež byl slon volný. 
    Když jsme s ním byli venku tak jsem se začali hádat, kdo první pojede. Já jsem pravil že já, že Eva touto dobou chodí domů a já se chci před ní vytáhnout, ale Antonín Bejval si udělal že on, že on to celé vymyslel a naplánoval. Tak jsme se porád silnými hlasy překřikovali, až jsem toho měl dost a řekl jsem, že Antonín Bejval je špatnější než všichni špatní lidé a že přijde do pekla že ukradl slona. On řekl, že tam přijdu za to, že jsem sprostý a já jsem mu řekl, že on je sprostý a nejspostější na světě a ať si třeba tím slonem ucpe hubu, že je mi to jedno. A tak Bejval, který už teda teďkonc není můj nejlepší kamarád, nasedl na slona a pravil veselým hlasem: ,,Chochocho! Jsem maharádža!" A jel. Jel dál a porád zrychloval až najednou zjistil, že jede moc rychle a že vlastně slona řídit neumí a tak ještě chvilku přidával a přidával, pročež spadl. My jsme se mu tuze smáli a pravili jsme, že neměl být tak hrdý a že to se přece vr - ten kdo je hrdý vždycky špatně skončí. A čekali jsme, že nám Bejval bude nadávat do volů nejvolovnatějších, ale on porád mlčel a ležel tak divně zkrouceně na zemi.
     Tak jsme k němu přiběhli, pročež jsme zjistili, že je mrtvý a že docela vůbec nedýchá. Nejdřív jsme se tomu smál a říkal jsem si silným hlasem: ,,A pak kdo přijde do pekla!" Ale pak mě to přece jenom začalo být líto, že můj nejmilejší kamarád Bejval Antnonín už umřel a že už mi nikdy nepučí žádnou detektívku.
     Bejval měl pohřeb v úterý a sešla se na něm celá vesnice, jakož i maminka a tatínek, hrdý bratr Ladislav, Kristýna ze vsi Rampuše, pan Fajst co říkal že nám porád říkal že rosteme pro šibenici, Kozí Kuncka co panu Fajstovi přikyvovala, vece: ,,Tak, tak!", rozmazlený Otakárek Soumarů, krásná Eva Svobodová, všichni kluci co spolu chodíme, to jest: já, Éda Kemlink, Pepek Zilvar a Čeněk Jirsák, a dokonce i Vařekovi co říkali, že je ten pohřeb až moc dobře zařízen a kde na to ti lidé berou, když Antonínovi už je to stejně jedno. Pak lezla rakev do země a všichni plakali a já jsem plakal schválně co nejsilněji, aby bylo vidět, jak jsem ho měl rád.
     Večer jsem v posteli před spaním přemýšlel o tom, co všechno jsme zažili, když nás bylo pět.