LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #16568
Autor:	Diotima
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Jiné/Překlad
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	19.05.2005 16:05
Počet návštěv:	453
Počet názorů:	12
Hodnocení:	8

Prolog

Georgia Scott - The Good Wife

Olivy v kádích

      Básně, které zůstanou nenapsány
      nevypadnou z hromady listí
      jsou vyhrabány všema rukama rodiny
      všechny směřují jedním směrem.

      Přicházejí z ulic a kanálů
      ze zbytků, plivanců a krys
      haraburdí našich zkrachovalých plaveb,
      jako vyslanci budoucnosti
      nás varují abychom se ohlíželi zpátky.

      Leží
      ukryté pod kuchyňským stolem
      s jeho důvěrnostmi
      a slzami.

      Nikdy nenapsané básně vyprávějí
      o ztracených prstech,
      popěvcích opilců,
      levém rukávu od kabátu
      odlupuje se jako kůže.

      Vidí
      zvyky sousedů,
      ranní procházky,
      pro ptáčky nalámaný chléb.

      Zaznamenají strach ve výtahu,
      výkřiky nenávisti
      a lásku, přitlačenou břitvou
      na její kovové ostří v podobě chřtánu.

      Zastiňují ulice
      kde myšlenka na prázdnotu tě nutí modlit se
      (tady ne, prosím bože,
      ne zde).

      Stojí ve vstupních dveřích
      domů kde se naše matky přidržovaly zábradlí
      a ruce mužů náhle vzplály pro intimitu
      a učily nás tichu.

      Čekají v oddělení rakoviny
      s manželem třicet let,
      pozorují ho, jak odchází,
      upravují mu vázanku.

      Podobají se
      onomu báječnému strýčkovi s ochrnutou paží
      vyslanému zpátky ze Staten Islandu a
      odloučenému od jeho sestry

      (kdo by chtěl zestárnout v této zemi
      kde ženy sedí s koleny od sebe
      a málokdy recitují
      řecky básně o miláčkovi).

      Básně, které zůstanou nenapsány
      zůstanou jako olivy v kádích
      zatvrdlé a černé,
      i když pěna vyplouvá k povrchu bělostně.

      * * * * * * * * * * * * * * *


      The Olives in the Vats

       Poems that go unwritten
       do not surface from a pile of leaves
       raked up by all the handd in a family
       all pulling in one direction.

       They come up from the streets and gutters
       on the butt ends, spit, and rat
       flotsam of our failed sailings,
       envoys of the future sent to warn us to turn back.

       They lie
       concealed beneath the kitchen table
       with its coffee intimacies
       and tears.

       They note
       the digits missing from a hand,
       the drunkard´s ditties,
       the left soulder of a jacket peeling away like skin.

       They watch
        the habits of neighbors,
        the morning walks,
        the bread broken for birds.

        They record the fear inside an elevator,
        the cries of hate
        and love, forced with a razor
        onto its jaw-like metal doors.

        They shadow the streets
        where the thought of a flat sets you praying
        (not here, please God
        not here).

        They stand in the doorways
        of building where our mother keep the stairs
        and the hands of men go up small dresses
        teaching us silence.

        They wait in the cancer ward
        with the husband of thirty years,
        watching him, as he leaves,
        adjust his tie.

        They resemble
        the great uncle with the withered arm
        sent back from Staten Island and
        separated from his sister

        (who would grow old in this land
        where the women sit with their knees apart
        and do not often recite
        poems about honey in Greek).

        Poems that go unwritten
        keep like the olives in the vats,
        hard and black,
        though the froth rises white to the surface.

Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'Diotima', 19.05.2005 16:36.