Jít spolu s proudem živé řeky.

Mrtvou už nechci, a tak vzteky

pobíhám kolem hladiny.

A volám duchy temných nocí,

aby k nám přišli, bez emocí,

roztrhat stránky neviny.

A slunce opaluje tváře.

Vzdálený napalm nedokáže

napravit všechnu lidskou pýchu.

Na lidi zatím nemá plyn.

Ale až usnem, v dáli, v tichu,

zapálí plamen bez ostychu.

Zarovná věže do rovin.

A potom ukáže nám záda,

skončí se rychle jeho vláda.

Tak se dál biji s osudem…

Trápí mě lidské strasti světa.

Jediný argument…

jedna věta:

„Co bude, až tu nebudem?“