Osedlal jsem svoji Vesmírnou tyčinku.

Osedlal jsem svoji Vesmírnou tyčinku. Chtěl jsem se totiž vášnivě pohybovat mezigalaktickým časoprostorem. Měl jsem u sebe velké hodinky s náramkem, které jsem si na ručičky natáhl na osmou ranní. Když nade mnou zablikalo červené světlo a se stropu se odlepil kousek nehašeného vápna, věděl jsem, že nastal ten pravý čas pro moji seberealizaci. Šťastně jsem si výskl a tleskl do dlaní. Udělalo to ale tak veliký rámus, že do mého pokoje vrazila maminka s vidlemi a polila mě vodou. Byla to tak nádherně studená voda, že jsem se cítil neskonale osvěžen a připraven pozřít polévku s mastnotou a kusem chilli. Odchlýpl jsem svá ústa za tím účelem natolik, až jsem celý ve své tváři zbrunátněl a na těle mi vyskákala husí kůže.

Otec dole v kuchyni spravoval už dvacet let rádio, které bylo 40 let rozbité. Přistoupil jsem k němu a plácl ho do jeho holých zad. Vyjeveně zajekal a já pochopil, že nikdy nechci být takový jako on, ale prostě nebude zbytí. Snad i proto jsem si nazul své Cobainovky, jako kdybych snad chtěl uctít začátek nového dne pečlivě vedeným výstřelem z kulovnice. Naštěstí mám ale tak malou hlavu, že by se tam ta nábojnice ani nevměstnala. Neznatelně jsem si škytl a pochlubil se mouše přilepené ke zdi:

,,Heč, jdu se proletět Vesmírem.“

Ale nepochopila mě, protože byla mrtvá. Možná by však nepochopila ani tehdy, kdyby byla živá. Protože už v první třídě základní školy vás naučí, že mouchy nemají mozek. Ale od té doby se s tím moc nevytahuju. Protože i ta paní učitelka, co nám to říkala, vypadala jako moucha. A já se neprozřetelně přihlásil za tím účelem, abych ji to sdělil. A ona pak zase mým rodičům sdělila, že jsem zjevně zpomalený. Jenomže můj otec už odpradávna špatně slyšel. A tak si to celé ve svém sluchovodu zkomolil a dal mě předčasně vyučit na malíře pokojů s tím, že jednou jistě budu viset v galerii. Při té představě mě tak trochu jímala hrůza. Ale kdo by asi nechtěl být národním umělcem. Intelektuálních entit se stádním instinktem je tu přece přehršel. Ale protože nechci být směšně sžíravý, obejdu se bez jmenování konkrétna.

Naopak jsem jenom otevřel dveře naši polorozpadlé haciendy a vymlátil vrata stodoly. Použil jsem za tím účelem násilí, protože takhle řeším všechny svoje problémy. Tak třeba nedávno mi řekl bývalý přeborník v boxu, Mistr Ducháček:

,,Měrko, vypadáš jako debil.“

A protože jsme byli v hospodě, tak jsem mu dal rovnou přes hubu. Ale kdoví jak by to celé skončilo, nebýt tam obstarožní karikatury Jamese Bonda. Ukápl tak odpornou slinu z koutků úst. Že to i s výčepním seklo a omdlel za barem. Znechuceně jsem tehdy odešel do parku a zapálil si jointa s partičkou nezletilých nymfomanek, které jsou úděsně sprosté. Naštěstí jsem tu jejich vulgárnost přešel s nadhledem.

Takže sotva co vypadly vrata stodoly ze svých pantů. Vytáhl jsem svoji Vesmírnou tyčinku na svět. Právě vycházelo brutální Slunce. Mám na nedaleké planetě jednoho kamaráda. A tak ho poletím navštívit. Není to pro mě žádný problém už jenom proto, že jsem zatvrzelý naivista. Těsně před odletem, jsem si přičuchl ke květinám. V jedné z nich byl čmelák a píchl mě do nosu.

,,Sakra, to mám ale štěstí,“ zasakroval jsem si trochu.

A špičkami svých tenisek jsem se odlepil od Matičky Země. Pak jsem se svým obnaženým vystouplým čelem dotkl nebeské klenby. No a od té doby to šlo samozřejmě docela samo. Moje Vesmírná tyčinka nemá žádný problém s navigací. A já jsem v pohodě, i když se splete. Neřeším to, protože si užívám života. Důležité je být nezaprděný sám v sobě. A z tohoto pramení i veliké morální ponaučení:

,,ČLOVĚČE, NEBUĎ PLYTKÝ TALÍŘEK.“

10. května 2005

Petr Měrka