Po dvou dnech ostré jízdy dorazil Sírdan na malou planinu, odkud byl starý hrad na dohled. Seskočil z koně a rozdělal oheň. Pak sundal sedlo a koně vyhřebelcoval. Sedl si k ohni, nacpal si dýmku, zapálil si a začal spokojeně bafat. Po půl hodině začal dřímat.

„Zdárek Sírdane,“ ozval se hlas nad ním.

Sírdan se probral. Spatřil přátelsky rozšklebenou tvář Cheruba. Opodál stál i Elhelm, který se opíral o svou hůl a ostražitě sledoval okolí.

„Zdravím Cherube,“ zívnul Sírdan a vyklepal dýmku do zkomírajícího ohniště.

„Tak jsme s Elhelmem prohlídli vokolí a vypadá to tu mrtvě a to doslova,“ promluvil Cherub, když si ze sedlové brašny vyndal demižon s kořalkou.

„Je divné, že ani ptáci nezpívají,“ přikývl Sírdan.

„Celé je to tu prokleté,“ prohodil Elhelm.

„Jak to myslíš, Elhelme?“ nechápal Sírdan, když si přihnul kořalky, kterou mu Cherub nabídl.

„Tak jak jsem to řekl. Samar to tu celé zamořil svými kouzly,“ vysvětlil Elhelm, když odmítl nabízený demižon.

„Půjdeme s tebou Sírdane,“ řekl Cherub. Ty zachráníš princeznu a my se postaráme o Samara.“

„Medúza je zákeřná,“ prohodil Elhelm. Ale z tvou zkušeností s baziliškem bys to mohl zvládnout.Víme, že se zdržuje v jakési zrcadlové síni, což by ti mohlo boj s ní ulehčit. Nedívej se jí ale přímo do tváře, stálo by tě to život.“

Sírdan pokýval hlavou.

„Díky za radu.“

„Nemeškejme, pojďme na to,“ zahřímal Cherub a sňal z ramene obrovskou dvoubřitou sekeru.

Elhelm přikývl a pokynul Sírdanovi, který vstal a povolil si řemen s mečem přehozeným přes rameno.

Pak se společně vydali mezi skály. Sírdan nechal svého koně, který byl dost vyplašený, na místě, kde sesedl. Ve skalách se ozývalo jen krákání krkavců.

„Hodně bezútěšné místo,“ pronesl do tíživého ticha Sírdan a pomalu vytasil meč.

Elhelm si mumlal svá zaříkání a Cherub si bezstarostně pohvizdoval.

Najednou se podivně setmělo. Sírdan vytáhl pochodeň a zapálil ji. Elhelm pevněji sevřel svou hůl a Cherub se ostražitě rozhlížel. Světlo pochodně vytvářelo podivné stíny, které se rozlévaly po okolních skalách. Najednou se ozvalo zachřestění kostí a před trojicí se objevilo šestero kostlivců, kteří svírali zrezivělé meče a štíty.

Cherub jemně odstrčil Elhelma z cesty a spolu se Sírdanem se vrhli vpřed na kostlivce. Stačilo několik ran a kosti nemrtvých bytostí se rozsypaly po skalách.

„To je jen předvoj,“ pronesl temným hlasem Elhelm. Dál čekají mnohem horší hrůzy.“

Pak postupovali mlčky. Zřícenina, která se tyčila před nimi ve skalách, se ztrácela v podivné mlze.

„Cherube napravo, Sírdane ty jdi rovnou do zříceniny,“ špitl Elhelm a sám se vrhnul vlevo.

Sotva jeho družiníci zmizeli ve skalách, zrychlil Sírdan krok až stanul před vyraženou bránou, ze které vyletělo několik netopýrů poplašených světlem pochodně. Sírdan prošel branou a ocitl se mezi mnoha zrcadly, ve kterých se odráželo světlo pochodní čnících ze zdí. V jednom zrcadle spatřil tvář Medúzy. Obličej staré ženy, místo vlasů svíjející se klubko hadů. V ruce třímala luk napjatý se střelou. Tentýž obličej viděl i v dalších zrcadlech. Najednou se tětiva uvolnila a střela se Sírdanovi zabodla do ramene. Sírdan sebou škubnul a mečem rozbil jedno ze zrcadel. Ozval se strašlivý skřek.

Tak takhle to je, pomyslel si Sírdan.

Rána v rameni ho bolela, ale Sírdan přemohl mrákoty a mečem se jal rozbíjet další zrcadla. Když rozbil poslední, stanul tváří v tvář Medúze, která se zhroutila k zemi a za strašného jekotu vypustila duši. Sírdan cítil jak mu tuhne rameno.

Jed, proběhlo mu pomalu hlavou.

„Princezno!“ vykřikl ze všech sil.

„Tady,“ ozvalo se z jednoho rozbitého zrcadla.

Sírdan přišel ke střepu. Spatřil spanilou tvář, po níž tekly slzy.

„Jsem zakletá v tom zrcadle udatný rytíři,“ zaštkala Xamidala.

„To nějak vyřeším,“ řekl Sírdan a zvedl střep, kde se přeléval princeznin obličej. Pak se zhroutil k zemi. Střep se rozpadl na tisíc kousků a najednou nad Sírdanem stála princezna Xamidala v celé své kráse. Sírdan nehybně ležel u jejích nohou. Sehnula se k němu a zkusila puls. Byl slabý.

„Haló rytíři, vstávejte!“ zakřičela.

„Nekřičte tolik princezno,“ zašeptal hlas vedle ní.

Princezna ztuhla. Ze stínu se vyloupl zakrvácený Cherub s bledým Elhelmem.

„Kdo jste?“ zeptala se Xamidala.

„Přátelé, nebojte se princezno,“ zaskřehotal Cherub. Elhelme mrkni na to jeho zranění, myslim, že to bude jed.“

Elhelm přikývl a sehnul se k Sírdanovi. Opatrně vytrhl šíp z rány a překryl ránu rukou.

„Char te viridian,“ pronesl zaklínadlo.

Pak se Sírdan probral.

„Padáme Sírdane. Samar je nám v patách,“ vyrazil ze sebe Cherub a pomohl mu vstát

Sírdan sebral meč a vzal užaslou princeznu za ruku.

„Jdeme vaše jasnosti,“ řekl a vykročil.

„Pro vás Xamidala Sírdane,“ usmála se a vyšla svižným krokem.

Ráno dalšího dne se všichni probrali z hlubokého spánku. Leželi na místě, kde prve Sírdan rozdělal oheň. Jeho kůň se pásl opodál.

„Zdá se, že žijeme,“ ozval se Cherub a zvedl se. Elhelme jsi v poho?“

Elhelm vstal a pomohl vstát i princezně. Sírdan osedlával koně a prohraboval sedlové brašny.

„Je mi lépe Cherube,“ prohodil Elhelm. Musíme Samara zneškodnit, jak jsi na tom ty, Cherube?“

„Já jsem trochu pochroumanej, ale co nespraví jehla a nit, tak už asi nic,“ zazubil se Cherub.

„Sírdane, ty už jsi svůj úkol splnil. Upaluj s princeznou na hrad. My už si nějak poradíme,“ oslovil Elhelm Sírdana.

„Díky přátelé,“ pousmál se Sírdan a vysadil princeznu do sedla.

Po čtyřech dnech dorazili do Arnaku. Princezna se celou cestu vyptávala na Sírdanův život. Bylo zjevné, že se do něho zamilovala. Sírdan trpělivě vyprávěl o svém životě ve službách lorda Malkaviena, pak o životě na venkově mezi ovcemi.

Při cestě ulicemi potkali Ragnara.

„Sírdane, ty jsi zvíře,“ usmál se a poklepal ho po rameni.

Pak se lehce uklonil princezně.

„Doufám vaše jasnosti, že vás můj panoš příliš nezatěžoval.“

Princezna se pousmála, seskočila z koně a zavěsila se do Sírdana.

„Ani v nejmenším, je to výborný společník,“ prohodila a usmála se.

Ragnar se usmál a pokynul jim.

„Následujte mě.“

Ragnar je dovedl do trůnního sálu, kde seděl král Armeje u stolu společně s králem Západního království. Sírdan se hluboce uklonil a poklekl na pravé koleno. Ragnar se také uklonil a poklekl na levé koleno. Princezna se vrhla k otci.

„Vstaňte pánové,“ vyzval je Armejský král. Ty Sírdane přistup blíže a poklekni.“

Armejský král vstal a vytasil meč, který se mu houpal u pasu. Mečem se zlehka dotkl Sírdanova levého ramene, pak hlavy a pravého ramene.

„Ve jménu Boha a svatého Michala tě pasuji na rytíře království Armejského,“ pronesl přitom.

„Zde je ruka mé dcery a slíbená odměna,“ pronesl druhý král, posunul truhlici, která ležela na stole a vložil ruku své dcery do Sírdanovy.

A konala se velká svatba. Sírdan nyní již Armejský rytíř si vzal krásnou princeznu Xamidalu. Darem dostal léno od svého panovníka. Shodou okolností to byl kraj kolem vesnice Liput, odkud svou cestu Sírdan začal.

„A než postaví hrad, budeme bydlet u mě,“ zašeptal Xamidale do ucha při hostině.

„A u tebe znamená kde?“

„Nó… asi se ti to nebude moc zamlouvat,“ odkašlal si Sírdan.

„Ven s tím,“ usmála se Xamidala.

„Je to pastevecký dům na okraji vesnice mého léna,“ řekl Sírdan.

„No uznávám, to jsem vskutku nečekala. Ale když jsi to zvládl ty, tak proč ne já?“ usmála se princezna.

Sírdan se usmál a oddechl si.

Hostina se protáhla hodně dlouho do noci, kdy oba králové uzavřeli spojeneckou smlouvu. Pak se Sírdan s Xamidalou vytratili do své komnaty. A dlouho si vyprávěli. I když nejen to.

Dalšího dne se Sírdan probudil velmi brzy. Sešel do stájí a připravil svého koně na cestu. Pak si vyhlédl dalšího koně a osedlal ho. Rozespalý podomek jen němě zíral na pracujícího Sírdana.

„To jste nemusel dělat, pane,“ ozval se, když se vzpamatoval.

„Já vím, ale dělám to celý život, tak proč měnit zvyky?“ odpověděl Sírdan a usmál se.

Pak se vydal zpět do komnaty, kde seděla Xamidala na posteli a oblékala se.

„Zmizel jsi jak pára nad hrncem,“ zazubila se na něho.

„Byl jsem připravit koně na cestu,“ usmál se Sírdan a políbil ji na tvář.

„Od čeho je služebnictvo?“

„Nějak si na to nemůžu zvyknout.“

„To přijde časem ty můj rytíři.“

Sírdan ji popadl do náruče a začal ji líbat.

Slunce pomalu pokročilo po obloze směrem k večeru, když Sírdan a Xamidala dorazili do vesnice Liput. Zastavili se v hospodě a najedli se ve společnosti starosty a několika sedláků, kteří se postupně se Sírdanem srdečně zdravili.

Někdy kolem desáté odešli Sírdan se svou ženou do jeho domku, kde před ohradou stál Alim a Waren.

Sírdan se lehce pousmál a pokynul oběma na pozdrav.

„Buďte zdrávi oba, Alime, Warene.“

Alim mu pokynul rukou a usmál se.

„Jsem rád, že tě vidím.“

Sírdan pokýval hlavou.

„Jsi tu dříve Warene.“

„Přesto jdu splnit, co jsem slíbil. Našel jsem krásnou pastvinu, pro tvé ovce jak dělanou.“

„Tak to je výborná zpráva. Takže Warene vydáme se spolu na tu pastvinu?“

„A já jsem vosk?“ otázala se jedovatě medovým hlasem Xamidala. Mám-li se podílet na domácnosti, budu muset vším procházet s tebou, nebo ne?“

Sírdan se na ni usmál.

„Takhle mluví rytířova žena? Dobrá, chceš-li se zapojit do dřiny, pojď se mnou,“ řekl překvapený Sírdan.

Pak se otočil k Alimovi a vyplatil mu odměnu.

„Ještě se stav zítra ráno. Moc ti děkuji Alime.“

Pak se obrátil na Warena.

„Vyrazíme hned?“

„Můžeme,“ odpověděl Waren.

Sírdan vešel do domku a svlékl se. Navlékl si halenu a kožené kalhoty. Popadl oštěp a vyšel k ohradě. Otevřel ji a vyvedl ovce ven.

„Jdeme,“ prohlásil pak, když se ovce vyhrnuly z ohrady.

„Veď nás Warene.“

Po hodině bloudění lesem, kdy Xamidala ve špatných botách klopýtala, kde mohla, došli k monolitu z černého kamene, který stál na mýtině.

„Vejdi se svými ovcemi do tohoto monolitu. Na druhé straně je louka s podobným monolitem, skrze který se můžeš dostat zpět,“ rozhovořil se Waren.

Říšan se rozeběhl a zmizel v monolitu. Ovce následovaly Říšanova příkladu. Pak šel Sírdan v patách následovaný Arakem a Xamidalou. Waren vešel hned za nimi.

Všichni se objevili na rozlehlé pláni, která byla osvětlena sluncem, které se ztrácelo mezi mračny. Ovce se v klidu pásly a Říšan si spokojeně mručel.

„Vidím Warene, že slib jsi splnil,“ pronesl překvapený Sírdan.

„Vždy plním své sliby,“ pravil Waren hrdě.

„Díky,“ řekl Sírdan a otočil se na Xamidalu.

„Tak jak se ti tu líbí?“

„Nádherné,“ vydechla ohromeně Xamidala.

„Musím už jít,“ řekl Waren. Mí vlci čekají.“

Sírdan mu podal ruku.

„Buď sbohem, příteli,“ rozloučil se s ním a stiskl jeho pravici.

„Loučím se Sírdane, sbohem krásná paní,“ otočil se na Xamidalu a zmizel v monolitu.

„No a než bude hrad postaven, naučíš se vařit, zpracovat mléko a vlnu…“ vyjmenovával Sírdan.

„No bude to fuška. Jsem zvyklá na služebnictvo. Tady budeme služebnictvo obstarávat sami,“ pronesla Xamidala.

„Však se jedná jen o přechodnou dobu,“ objal ji Sírdan.

A pak žili. Šťastně obklopeni kupou dětí. Sírdan se často vracel do vesnice a společně s Alimem se potuloval po monolitové pláni. Xamidala se často objevovala v hradní kuchyni a pomáhala s vařením. Stalo se jí to koníčkem. Prostě oba žili spokojeně a šťastně až do konce svých dní.

Konec... doufám, že se můj pokus o pohádku líbil...