Jen malý letmý dotek do vlasů a před ním malá otázka: Chceš pod jabloň?

A do mých vnitřních vrabčáků jako když střelí… rozlétli se na všechny strany a namísto sebevědomého ano vykoktaný nesmysl o tom, že mám Jabloň doma…- asi to nepochopil úplně dobře, já prostě bydlím na ulici s jménem toho stromu a jsou tam teď rozkvetlé, ale co já tím vlastně chtěla říct? Dyť já to taky nevím, možná, že mě pod ní nikdo nestrkal celá léta, spíš vlastně nikdy, když budu upřímná, a mě to bylo celou tu dobu, co o tom zvyku vím, tak trochu líto, ale myslela jsem, že by to mělo být pod třešní. Jeden návrh vlastně teda byl, to bych kecala, ale to jsme se stihli pohádat, že to určitě, ale určitě nemá být bříza…. A nakonec to byla tak naštvaná pusa, že asi ani nestála za to – A dnes už vím, že bych se nehádala, kdyby se zeptal ten pravej, jen mě to natolik překvapilo, že jsem plácla ten nesmysl. No, Brigit by ze mě měla radost… ach jo, já asi nikdy nebudu umět naplno naplnit sny o tom, co se druhý den stane. Jsem sice čarodějnice, ale asi moc malá. I když se mi to zdálo, skoro přesně tak, jak se to stalo. Zdálo se mi to? Nebo jsem jen chtěla, aby se mi to alespoň zdálo? Jenže – pak se mi rozklepala kolena…. Ale copak se to vlastně nestalo? Copak musím být políbená na 1. máje vždycky jen na pusu?

Jen malý okamžik

ztráty

půdy pod nohama

a malý oka mžik

a zas odcházím sama