Bylo dusno a vše nasvědčovalo tomu, že brzo přijde bouřka. Manželé Kratochvílovi obtěžkáni batohy a taškami šlapali do velkého kopce, za kterým se nacházela jejich chata.
„To je strašnej hic. Musíme dojít do chaty dřív, než přijde buřina. Podívej, jak se začíná černat vobzor,“ řekla Dana.
„To stihneme. Máme to už jen kousek,“ mínil Martin.
  Netrvalo to dlouho a po vystoupání do kopce se jim naskytl pohled na zahrádky a chaty. Ta jejich byla hned na samém začátku.
„Hlavně musím rychle z prvního sudu pod okapem vylejt vodu, aby nezačal přetejkat,“ mínil Martin.
„Ty máš ale starosti. Hlavně vodemkni zahradu! Musím rychle dát pár věcí do ledničky.“
Martin zalovil pravou rukou v kapse ledvinky a nahmatal hned svazek klíčů. Poté jeden z klíčů zasunul do zámku vrátek. Ten tam však do něho nepasoval. Rychle tedy do zámku vsunul druhý klíč, kterým však opět nešel zámek odemknout. Překvapením protáhl obličej a opětovně postupně zkoušel všechny klíče. Ale jeho snaha byla marná.
„Ježišmarjá! Tobě to zase trvá! To si nemůžeš voznačit ten klíč, kterej je vod vrátek?“ řekla mu zvýšeným hlasem Dana a postavila tašku do trávy.
„No, von je označenej, ale nepasuje tam. Krucinál! Já vzal doma klíče vod toho zámku, kterej jsme vyměnili,“ vysoukal ze sebe zkoprněle. Současně s tím v dálce zahřmělo a hned na to zahřměla i Dana, jak ostatně očekával.
„To jsi celej ty! Jak se teď dostaneme do chaty. I když přelezeme plot, tak ty máš starej klíč i vod chaty!“
„Musíme se nějak dostat dovnitř. Přeci nepojedeme zpátky domu. Ostatně v chatě jsou rezervní klíče. Stačí, když vlezu do chaty.“
„A jak tam asi vlezeš? To chceš rozbít vokno či co?“
„Klid. Myslím, že není úplně zavřený vokýnko na záchodě. Tím bych tam mohl vlízt.“
„Tys ho zase nezavřel!?“
„No vidíš, a teď se nám to hodí. Jak vidno, vše špatný je k něčemu dobrý.“
„Tak dělej! Blíží se bouřka!“ vyhrkla na něho, přičemž celý obzor potemněl a začal se zvedat vítr.
  Martin za chvíli vylezl na vrátka a poněkud znejistěl, když uviděl nad sebou v několika řadách ostnatý drát, který se táhl po celém plotě. Zachytil se rukama o vrchní část vrátek a pravou nohu se snažil dostat za ostnatý drát. To se mu nepodařilo a popíchal se o nejhořejší řadu ostnatého drátu.
„No, já ti říkala, že je zbytečný, abychom měli takový množství vostnatýho drátu. Na žádným plotě to nikdo nemá!“
„Když jsme to neměli, tak nás vykradli…jaúúú!“ vyjekl, když se pokoušel celým tělem přes ostnatý drát přelézt, ale přitom se skoro na něho napíchl. Současně se ozval zvuk, který byl charakteristický pro trhající se látku. Vzápětí se Martin na vrchu vrátek zakymácel, opět vyjekl a pak následoval pád zpět před vrátka na zem.
„Já bych do toho kopnul!“ rozkřikl se a zadíval se na potrhané oblečení.
„Za všechno můžeš jen ty! Kdybys vzal ty správný klíče, tak se ti to nestalo. Na ty škrábance neumřeš, ale my tu pěkně zmokneme!“ řekla mu ostře Dana.
„Uklidni se, já se tam nějak dostanu! A hlavně nekřič!“
„Zatím tu křičíš jen ty.“
„Hele, už to mám. Já se do zahrady dostanu přes tu větev stromu, co je u plotu,“ mínil a rozeběhl se k onomu stromu. Na něho pak co nejrychleji vylezl a záhy po čtyřech vlezl na větev, která se zdála dost silná. Mezitím zesílil vítr a větve stromu se začaly kymácet.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI