Co dnes je samozřejmé,
zítra už není,
jediný okamžik
celý život změní,
vtíravá myšlenka
objeví se posté
- a místo žlutých růží
jen suchá tráva roste...

Co dnes je samozřejmé,
zítra už není,
mé dětské sny,
zachránci v osamění,
zůstaly ve vzduchu,
já bez nich šla dál
- místo plamínku svíčky
ničivý oheň vzplál.

Láska, která zastaví svět,
láska z dávných snů.
A bezkřídlý let,
dokud neusnu...
Živel který spálí
vše, co v cestě stojí,
prozíravý ten,
kdo milovat se bojí...

Vrhat se do propasti
po hlavě dolů,
statečnost rytířů
kulatého stolu
a možná trochu víc...
odvahu mlčet,
když chceš něco říct.

Zažít lásku,
která omráčí svět,
délka jedné minuty
- tisíc krásných let,
posunout čas dopředu
- já zpátky ho vracím,
asi pro ten pocit,
že tu lásku ztrácím...

Ale vy ostatní
dál klidně spěte
- se sny o lásce,
která pohne světem...