Při tréninku se bič musí používat střídmě. Ale musí.
                                                            --- slova trenéra koní

Na tréninkové dráze, když jsme vlastnili amerického klusáka.
Byli jsme šťastní, mladí noví majitelé amerického klusáka.
Šťastní, že „vlastníme“ nějaké zvíře, a k tomu amerického klusáka!
Omráčení dusotem kopyt, velkými černými bulvami,
když proběhl kolem, otřásl se a zaržál jako snový kůň
z Fuseliho „Noční můry“.

Byli jsme šťastní, neneznalí budoucnosti.
Byli jsme nevinní a něžně milující.
Nebyli jsme krutí, ne vědomě. Ne víc než vy.
(Jsme Američani, a ne nějací balíci, co žerou koninu,
i když s ní potom krmíme naše mazlíčky.)
Na tréninkové dráze severně od Clintonu, New Jersey.

                    *          *         *

Na tréninkové dráze v Jersey, v červnu s cákanci slunce.
Bože můj! ta radost! my jsme klusáci.
Svaly nám napínají kůži! my jsme klusáci.
Široká hruď, vzpřímená hlava. Našpicované uši.
Je radost rozrývat kopyty dráhu – rychle.
Je radost táhnout vozík – rychle.
Rychle rychle nechat srdce, ať žene nohy vpřed.
Tak rychle, jak dráha a vozík dovolí.
Dráha a vozík jsou věčné!
Tlučeme kopyty, jako bychom chtěli rozdrtit Zemi,
naše velká srdce tlučou radostí jako pěsti.
Těší nás běžet a udržovat klus.
Těší nás závodit, všichni proti všem
v šíleném reji kopyt, hřív, ocasů, vypoulených očí.
Nervózní trenéři nám nasazují nánosníky
nad vlhké nozdry, abychom se na dráze (nesmějte se!)
nepolekali svých vlastních pádících stínů
a nezabili naše droubounké jezdce.

Hele, jak ten prcek v rukavičkách
drží ten bičík. Jako nějakou hračku.

*          *         * 

„Co to má ten kůň na nohách?“
„To je řemen, paní. Pomáhá jí držet klus.“
„Aby se nesplašila?“
„Tahle by se nesplašila. Jen jí to pomáhá držet klus.“

-------------------------------------------------------------------------------- ------------

The Little Whip

In training, the whip must be used sparingly. But it must be used.
                                                              —horse trainer's adage 

At the practice track, when we owned a Standard-bred pacer.
How happy we were, new young owners of a Standard-bred pacer.
How happy to "own" an animal, and a Standard-bred pacer!
How dazed by the pounding hooves, the black bulbs of eyes
swinging past, shivering and whinnying like the dream horse
is Fuseli's "The Nightmare."

We were happy then, not-knowing our future.
We were innocent then, and tenderly-loving.
We were not cruel, by design. Any more than you.
(We are Americans and not of those crude folk
who eat horseflesh though we feed it to our pets, later.)
At the practice track north of Clinton, New Jersey.

                    *          *          *

At the practice track in Jersey in sun-splotched June.
God! the happiness! we are pacers.
Our massive muscles fill our hides! we are pacers.
Deep-chested, high-headed. Pricked-up ears.
Happiness is pounding the track—fast.
Happiness is hauling the go-cart—fast.
Fast fast fast as the heart propels the legs.
Fast as the track and the go-cart allow.
Always there's a track and always a go-cart!
Our hooves pound as if they would break the very earth,
our joy's in our great hearts pump pumping like fists.
Our happiness is in racing and not breaking stride.
Our happiness is in racing, one against the rest
in a ferocity of hooves, manes, tails, rolling eyes.
So high-strung our trainers strap "shadow rolls"
above our big moist noses so that (don't laugh!)
our flying shadows on the track won't throw us into a panic,
so we kill our runty drivers.

Lookit the little whip in the sumbitch's hand,
and that hand in a glove. Like a toy.

            *          *          *

"What is that leather thing around that horse's legs?"
"Ma'am, that's a hobble. It helps her keep her stride."
"So she won't break loose?"
"She won't never break loose. It just helps her keep
her stride."