Otevřel jsem dveře. Udělal jsem pár kroků, když mě najednou někdo srazil na zem. Upustil jsem mobil. Onen někdo mi držel ruce. K hlavě mi přiložil něco chladného. Mráz si z mých zad udělal klouzačku.
,,Peníze nebo život, boy!"
Po hlasu jsem okamžitě poznal Zdeňka.
,,Zdeňku???"
,,Je to tak. Muhehehe!!"
,,To neni možný! Já ti věřil!!"
,,Tak tos věřil blbě. Máš nějaký poslední přání?"
,,Abys chcípnul!"
,,Houhouhou! Neukvapuj se!"
,,Neukvapuju! Chci, abys chcípnul, abys pomalu a bolestivě umíral, ty hajzle!"
Slyšel jsem kroky.
,,Ahoj, Jirko!"
,,Magdo?? Ty v tom jedeš s ním?"
,,Samozřejmě brouku! Přece si nemyslíš, že by to zvládl sám."
Nechápal jsem to. Nic jsem nechápal.
,,Máš písmenka?"
,,Jo. V kapse."
Dost neurvale mi v ní Zdeněk začal štrachat.
,,Tak a teď to postav!"
,,Cože?"
,,Dávej ta písmenka za sebe!"
,,V jakém pořadí?"
,,Budu ti to diktovat. H, A, P, P, Y, B, I, R, T, H, D, A, Y."
,,Cože?"
Náhle se rozsvítilo.V boudě i mně. Všude kolem byly prostřené stoly. Chladná věc, co mi Zdeněk tlačil k hlavě nebyla pistole, ale šampaňské.
,,Co - co...coto?"
,,Všechno nejlepší, Jirko!"
,,Ne, cože? Tohle, tohle všechno bylo jenom...nechápu to!"
,,Podívej, už mě dost nebavilo, jak si pořád stěžuješ na stereotyp. Pořád jsi byl takovej smutnej. Pak mě najednou něco napadlo. Rozhodla jsem se tě letos trošku vystrašit. Domluvila jsem se se Zdeňkem a ten nadšeně souhlasil. Všechno jsme promysleli do posledního detailu. V pátek jsem šla na školní sraz, ale odešla jsem brzo. Vymluvila jsem se, že mě bolí hlava. Šla jsem domů, zaklepala na dveře a položila tam kartičku. Rychle jsem utekla a schovala se. Bála jsem se, že k muzeu nepůjdeš, ale šel si. Zavolala jsem Zdeňkovi. Ten se oblékl a přišel tam. Vystřelil do vzduchu a běžel za tebou..."
,,Musíš víc běhat, boy! Musel jsem se hodně krotit, abych tě nedohonil," usmál se Zdeněk.
,,Když jsi zaběhl do uličky, vběhl za tebou a pohodil tam písmenka. Já už zatím čekala doma. Když jsi přišel, chtěl sis povídat, ale to jsem musela zarazit. Nevěděla bych, co říkat. Řekla jsem, že tu byl nějaký chlap a ptal se, jestli ta schůzka zítra platí."
,,Takže Petrlíková nekecala! Nikdo tam nebyl!"
,,Ne. No, paní Petrlíková nám to vůbec celkem ztěžovala. Druhý den ráno nás se Zdeňkem viděla v supermarketu. Bylo nám jasné, že si to nenechá pro sebe. Tak jsme se k sobě přitulili, aby to vypadalo, že ti s ním zahýbám. Ve skutečnosti jsme byli kupovat věci na dnešní mejdan. Odpoledne jsi přišel ke krmelci. Ten muž v černém byl zase tadyhle Zdeněk. Hodilo se mu, že je doktor, a že věděl přesně kam tě praštit, aniž by ti nějak vážněji ublížil."
,,Sorry kámo jestli tě to nějak extra bolelo." 
,,Ale né, OK."
,,V sobotu ráno jsme poslali balíček. Akorát to vyšlo tak, že jsi nebyl doma a dostala ho Petrlíková. Naštěstí ti ho včas předala a všechno dobře dopadlo. V neděli ti Zdeněk podle plánu poslal SMS, ať přijdeš. Bylo mu jasné, že ho nebudeš nijak podezírat - zve tě k sobě každý rok. Domluvili jsme se, že pokud začneš náhodou vyprávět něco o tom, co jsi prožil a budeš se ptát, jestli máš jít dneska do té boudy nebo ne, tak tě má tlačit k tomu, abys šel. Povedlo se. Dál to znáš."
Všechno, úplně všechno mi došlo. Včetně toho, jak Zdeněk rád používá anglické výrazy. Tak proto HAPPY BIRTHDAY.
,,Tak! Kecání bylo dost, jde se slavit!"

Všichni tři usedli ke stolu a dlouho do noci slavili.