Sluchátko zase leží na vidlici.

Do oken domu
kam můj bratr nikdy nezavítal
a nezavítá
začíná poprchávat.

Proč tak neúnavně ctíme
tragické postavy? velikány?
prokleté duše? – když jsou to malé
a ponižující věci, které nás srážejí na kolena:
kterými jsme. 

Víte, řekla jsem bratrovi

že ani jeden z nás nebude žít věčně.

A on mi na to neměl co říct.

Ale ať nepřeháním –

je všední březnová noc, déšť

ticho, za oknem se smývají

hranice: nesedím tu proto,

že bych čekala, až zazvoní telefon

protože bratr by mi zpátky nezavolal

protože bratr není z těch

kdo mění názor

ale hlavně proto

že jsem mu na sebe nedala číslo.

 ----------------------------------------------------------------

The receiver is back in its cradle.

Against the windows of this house
my brother has never visited, and
never will visit,
a light rain begins to fall.

Why do we persist
in honoring the tragic? the outsized?
the doomed?—when it's what is small
and diminishing that defeats us:
that is us.

You know, I told my brother,
none of us is going to live forever.
To which my brother had no reply.

But don't let me exaggerate—
it's an ordinary March night, the rain,
the silence, the boundaries blurring
outside the window: if I sit here
I am not waiting for the telephone to ring
because my brother would not call me back
because my brother is not the type to reconsider
because, in any case,
I have never given him my number.