Svítá.
V dlani se leskne
kapka rozhodnutí,
dříve než vyschne,
názor mi vnutí.
Neklidná myšlenka
v hlavě se zmítá,
zůstane bez povšimnutí.
Venku svítá.

Vyslovená otázka
dál jen vzduchem letí,
tvůj tichý smích,
proč nejsme děti...
A moje odpověď
těžko se chytá,
snad - snad příště.
A venku svítá...

Prosluněná melodie
tíhu rozhodnutí skryje,
když jen vlastní nitro
útočiště skýtá,
zkusím odemknout.
Za oknem svítá...

V dlani zrnko strachu
z kroku do neznáma,
upustím ho na zem,
zbydu jen já sama...
Prosluněná melodie
tak snadno se zpívá,
tíhu rozhodnutí skryje...
A venku se stmívá.

Dál už jen
ať stane se
jen to, co je dáno,
dívej se mi do očí,
snad vyčteš z nich "ano"...

A pomalu se stmívá...