Tajemný hrad a v něm paní,
smutná tvář a touha v očích,
z kaple zazní varhan hraní,
ona neví, co si počít.
Ten, kterého milovala,
odešel a nikdy více,
u krbu, tam, kde dřív spala,
nezapálí z lásky svíce.
Snad se jednou opět dočká,
zas se ozve klapot koní,
její princ se žlutou růží,
před svou kráskou hlavu skloní...
Říše noci neumírá,
probudila netopýra,
letí za svou bílou paní,
než vysvitne slunce ranní,
vlétne tiše, na krb sedne,
dobře ví, že létat ve dne,
netopýři nemohou.
Rád by ležel u nohou,
bílé paní, která k ránu,
vrátí se do svého rámu,
odkud se zas usmívá,
i když smutek v srdci má....