Když jsem přišel celý rozrušený domů, Magda už ležela na gauči a koukala na televizi.
,,Kdes byl?"
,,Ty vole! Tomu neuvěříš! Právě jsem..."
,,Počkej! Já bych to potom zapomněla. Byl tu nějakej chlap."
,,Kdy?"
,,Před chvilkou. Říkal, že šel náhodou kolem a viděl, že se tu pořád svítí. Tak se tě chtěl jenom zeptat, jestli ta schůzka zítra, nebo vlastně už dneska, v 16.00 v lese u krmelce platí."
Svraštil jsem čelo. O žádné schůzce jsem nevěděl. Pak mi to došlo.
,,Nic mi to neřiká," zalhal jsem. ,,Nepředstavil se ti?"
,,Ne. Řekl, že budeš vědět o koho jde."
,,No nic, tak tam prostě zítra půjdu." řekl jsem nahlas, ale v duchu jsem o tom přesvědčen nebyl...
,,Co se ti teda stalo, že jsi přišel pozdě?"
Najednou jsem neměl chuť Magdu děsit a tak jsem jí začal vyprávět něco trapnýho v tom stylu, že jsem potkal kamaráda, kterýho jsem už strašně dlouho neviděl a on že je teď filmová hvězda a tak dál. Nakecal jsem jí pěknou řádku nesmyslů.
,,Jó! A zítra jedu na poradu!" oznámila mi Magda potom.
,,Už zase?"
,,Hm, bohužel. Ale ty se beze mě obejdeš, ne? Dobrou!"
,,Dobrou noc."
Ale moc dobrá nebyla...
Zvědavost. To je asi to, co mě v sobotu v 16.00 hodin přinutilo jít do lesa ke krmelci. Bylo to známé místo; v létě si tu dávaly rande mladé dvojice, ale teď, v zimě, tu nikdo nebyl. Nevěděl jsem proč sem jdu. Snad z té zvědavosti. Neblbni, říkal jsem si. Už jednou tě ta tvá zvědavost málem zabila! A to jsi byl ve městě, teď jsi navíc v lese, kde tě nikdo neuslyší. Nikdo ti nepomůže. Jdi zpátky, je to past! Je to léčka. Ale nohy mi ztuhly. Chtěl jsem tak moc pryč, ale zároveň nechtěl. Lidská zvědavost je hrozná věc! Zaslechl jsem kroky. Někdo se sem blížil. Otočil jsem se. Náhle jsem uviděl vysokou postavu v černém kabátu s kusem dřeva v ruce. Je to zase on! Hrdlo se mi sevřelo, nemohl jsem vydat ani stén. Snažil jsem se utíkat, ale ve sněhu jsem se bořil. Ucítil jsem tupou ránu do zátylku. Ztratil jsem vědomí.
Když jsem se probudil bylo už tři čtvrtě na pět. Zvedl jsem se a oklepal ze sebe sníh. Hlava mě bolela jako nikdy v životě. Rozhlédl jsem se kolem sebe a ve sněhu jsem našel další molitanová barevná dětská písmenka. Y, A, Y a A. Bylo mi divné, že mě neznámý pachatel nezabil. Možná si myslel, že jsem už mrtvý. Možná mě nechtěl zabít. Možná. Z těch všech možná mě bolela hlava ještě víc. Chtěl jsem v tom mít jasno a to hned! Už jsem se připravoval na cestu na policii, když mě najednou napadlo... Vysmějou se mi. Nevím kdo to byl, nevím co mi chtěl, ba ani nevím, jak vypadal. Akorát se mi vysmějou. Musím nejdřív získat popis. Proč sakra musela Magda odjet zrovna dneska? Kdybych jí volal s tím, ať mi dá popis toho chlapa, co se po mně vyptával, tak by jí to bylo nápadné. Najednou jsem dostal nápad. Petrlíková!
Paní Petrlíková byla určitě největší drbna ve městě, ne-li na světě. Vždycky přesně ví, kdo nás kde sháněl, jak vypadal, jak se choval a podobně. Proto jsem zamířil rovnou k ní.
,,Dobrý den, paní Petrlíková. Prosím vás, já bych se vás potřeboval na něco zeptat..."
,,Jen se ptejte. Jestli to budu vědět, tak určitě odpovím!"
,,Nevšimla jste si včera nějakého muže, který tady kolem půlnoci mluvil s mou ženou? Zajímalo by mě, jak vypadal."
,,Nevšimla."
,,Ach, tak promiňte. Mohlo mě napadnout, že už jste tou dobou spala..."
,,Moment, to jsme si nerozuměli... On tu žádný takový muž nebyl!"
,,To je hloupost, moje žena s ním mluvila. Takže jste ho neviděla?"
,,Nebyl tu!"
,,Tak vám děkuji."
Chtěl jsem odejít, ale zastavila mě.
,,Promiňte, nic mi do toho samozřejmě není, ale proč se nezeptáte vaší ženy?"
,,Ona je celý víkend na poradě."
,,Není."
,,No dovolte? To bych snad měl vědět. Je to přece moje žena!"
,,To jistě, to jistě. Ale není na poradě. Ráno jsem ji viděla v supermarketu. Byla tam s nějakým vysokým hnědovlasým mužem. Nechtěla jsem koukat, to samozřejmě ne, ale všimla jsem si, že košík měla plný láhví šampaňského a preclíků. Vypadalo to, že dneska budou celou noc slavit..."
,,To jste si ji asi musela splést!" Zčervenal jsem a opravdu jsem už chtěl domů. Nedala mi pokoj.
,,Pane Páji! Ještě jsem vám zapomněla něco! Takovou dobu spolu mluvíme a já, bába stará, si na to nevzpomenu. To víte, ta skleróza a tak..."
,,Co chcete, paní Petrlíková?"
,,Odpoledne tu byla pošťačka. Nesla vám balíček, ale nebyl jste doma, tak to nechala u mě."
Podala mi malou krabičku.
,,Děkuji vám paní Petrlíková. Nashledanou."
,,Nashledanou, nashledanou!"
Viděl jsem, jak si mě měřila pohledem.
Sedl jsem si na gauč. Tak takhle jsem si východ ze stereotypu opravdu nepředstavoval. Nejen, že mě honí nějakej psychopat, ale navíc mi je žena nevěrná. A co je nejhorší. Zítra je mi čtyřicet! Už nejsem žádnej mladík, dostávám se do období krize středního věku. Hřeju balíček v rukou, otáčím ho pořád znova a znova. Asi je v něm bomba. Asi to vybouchne, až to otevřu. Ale co. Honí mě šílenec, žena je mi nevěrná a zítra je mi čtyřicet. Otevřel jsem to. Zevnitř vypadla další písmenka a dopis. Písmenka byla H, T, R a P. V dopise stálo: ,,Přijď zítra do opuštěné boudy v lese na kopci. Bude to naposledy."
|
|
pilgrim 