Objevil se kněz. Nijak zajímavý člověk, stojící v pozadí dějin. Zahlédl svůj téměř neviditelný stín. Zaklel.
Mladá slečna se tehdy vracela z práce později než obvykle. Nadhled, byl to chladný nadhled nad celou ulicí. Ztichlou a zoufalou, stejně jako její obyvatelé.
Kněz ze sebe vykašlal několik hustých chuchvalců krve a rukama se odrazil od jakési budovy o kterou byl po celou dobu opřen. Vykročil ke stromům. S ulicí cítil.
Mladá slečna, říkejme ji Vanda, se ohlédla a vlasy ji zakryly polovinu půvabné tváře, zošklivené přemírou líčidel. A v očích se schovalo cosi, co v tu chvíli neviděla, ale co rozhodně cítila. Cítila s ulicí.
Děcka se ochotně nabídli, že ji poskytnou pomoc. Zvedala se pomalu, v jednom kuse nadávala bůhví na co. Ležela pod jednim z těch stromů.
Zatímco kněz spěchal pryč. Svatá povinnost byla splněna, už nebylo o co usilovat. Snad jen o zachování staré tradice. A tady se autor zachvěl tak jak už dlouho ne.
Chvíli vrávoral před vchodními dveřmi. Celý rozklepaný poznal sám sebe v zrcadle. Večer teprve začínal. Karneval vnitřního světa se zdál být na dosah jeho pohnuté mysli.
Sestra ze sanitky pelášila pod ty stromy. Šlo o život. Slunce se schovalo hluboko pod šedé peřiny a nechtělo vylézt. Sestře se hnusil pohled na krev, ale tentokrát před nim nemohla uhnout, musela okamžitě zasáhnout.
Kněz si zapálil doutník. Hrál to sám před sebou, potřeboval prostředek ke klidu. Jeho obličej se dočista změnil, přibyly vrásky, oči jaksi vybledly, sám se toho zděsil. Spěchal k oknu zda neuslyší nebo neuvidí. Nic. Všechno bylo stejné. Nikdo nic neporušil.
Doktor si s takovou řeznou ránou neuměl poradit. Nechal si zavolat kolegu aby to s ním řádně prodiskutoval. Mladá žena spala s dírou přes celé břicho. Něco ji dali.
Kolega přiběhl jak nejrychleji to šlo. Doktor, který si nevěděl rady seděl se skříženýma rukama před plnou láhví červeného vína a ani nedutal. Kolega vyjekl.
Pod stromama se mihl stín pozorovatele. V brašně ho tlačil fotoaparát. Byl plný fotek. Pozorovatel vykročil směrem k mužům zákona. Ušel dobrých sto metrů, potom se zastavil a měl chuť vrátit se domů a na celou věc zapomenout. Znal veškeré nepotřebné oplejtačky, které by následovaly po jeho výpovědi. Nakonec nezasáhl, to bylo nebezpečné. Rozhodl se pro anonym.
Kněz nabyl na schopnosti zdravě uvažovat někdy mezi druhou až třetí ráno. Chtěl vědět, ne on potřeboval vědět, kam ji odvezli. Do kterého špitálu. Zda ještě žije nebo ne. Opět zaklel.
Mladá žena to přežila. Zotavila se. Rodina ji v tom pomohla.
Anonym se dostavil tam kam měl. Pozorovatel skoncoval se svým focením.
Kněz má dodnes těžké dilema. Slunce ho pálí do prázdných očních důlků. Den co den chodí ke zpovědi. Se slepcem je spousta slitování. V tomto bodě anonym selhal.
|
|
apendyks 
Seregil 