Jsme opět mezi Vámi…

Satyr a Salome

 

 

Celý tento příběh je od prvního slova smyšlenka jednoho dne a mohu popřít, že není založen na jednom modelovém dni, který jsem prožil v jednom šedém městě, v jednom ráji i pekle.

 

Dobrý večer či snad již ráno? Snad abych se Vám představil, přátelé mi občas říkají Sáťo. To však nic nemění na tom, že mám celkem dost velký hlad. Asi půjdu do města sehnat nějaký žvanec. Jo, abych nezapomněl, Vy nejste mí přátelé, vždyť o mě krom jedné zkomolené přezdívky nic nevíte, proto si vzpomeňte na mé oficiální oslovení. Nebo snad ještě lépe, zapomeňte prozatím, že jsem mezi Vámi. Ne, nebojte, stejně byste mě na ulici určitě nepoznali.

Dýchám pomalu ulicí, plakáty určují rychlost a směr času, který jste si stvořili, snad abyste se tolik nebáli mé kamarádky smrti. Jinak toto město spí svojí neměnností. Při toulkách nočními městy se vznáším a tělo jako bóje na moři mi šeptá, kde že vlastně je mé místo, kam že to patřím. Ozvěna kroků zahlcuje smysly.

 

Nejsme andělé, tak nám neříkejte, já osobně bych se nazval vypravěčem, co své příběhy ztrácí již v myšlenkách. Ty lepší z nás, co našli sobě vlastní cesty, mnohdy považujete ze blázny a podivíny, se kterými jednáte celkem dosti nekompromisně. Dokázal jsem se poučit z chyb nejen vlastních , neboť znám Vaši skrytou touhu, proto se stále ještě pohybuji mezi Vámi. Doposud jsem neudělal první krok, první náznak chyby. Nejsem dokonalý, to si nemyslete, jen si rád všechno promyslím a Vy jste mě naučili, že je nutností pro přežití být podezřívavý a na první pohled tuctový. Neboť kdo vybočuje z vašich řad jakýmkoli způsobem, musí být zlikvidován. V noci v jedné uličce o toho kontejneru, více než týden tekoucí voda byla nahrazena rudou živou vodou. Již dávno nebyla nevinná. Nikdo z Vás neví, kdy to celé začalo.

 

Zavolal jí a zeptal se, jestli má čas. A protože čas měla, přišla. Ovce také chodí poslušně na porážku, to nás učil už Kristus. Pili čaj a povídali si o věcech které mají, které znají, které chtějí. Smáli se, v čaji se vlnily jejich oči, její důvěřivé, jeho schované za stěnou ze skla. Neměla to dělat, otevírat svoje okna, poznal z její duše, že dávno čeká na změnu, která pohne zledovatělým pramenem jejího toku života. Proč je Světlonoš Luciferem? Proč je Lucifer pánem nad činy padlých andělů. Proč nemůžeš nenávidět ta usychající křídla? Věděl, že čeká, a tak se rozhodl její život navždy změnit.

 

Celý tento podivný příběh o několika zvláštních setkáních začal jedné noci v parku, kde ocelová věž svým kymácivým pohybem dává všem na vědomí, že čas se ještě nezastavil.

 

Možná sis to tehdy myslel, ale já chci napsat ten příběh tak, jak jej utvářely moje myšlenky, které jej nakonec zastavily. Ptáš se asi, proč chci ten příběh napsat a dopsat bez vás. Bude to jednodušší pro nás všechny, věř mi.

Celý tento podivný příběh začal jednoho sychravého odpoledne. Vystoupila z tramvaje a zakopla o něj. Pozdravili se na křižovatce z kabelů a kolejí a dál o tom nepřemýšleli. Možná došlo ještě k dalším bezvýznamným setkáním,ale oba vnímali pouze důležitá fakta, a tato setkání k nim nepatřila. Možná to tehdy byla chyba, mnoho věcí mohlo být jinak, možná by se proud neustále tepající, zuřivé a horké krve tehdy ještě dal zpomalit…

Oba znali jen masky, které nosili v jiném úseku života, proto možná nesnesli pohled na odhalenou tvář . A tak došlo ke třetímu setkání.

 

Mám rád stín, neplaší pohyb na kraji mých očí, na rozdíl od rušné ulice, která mi buší svým ruchem do spánků. Nakazili jste ji, ale v tom stínu lze nalézt ještě zbyteček klidu. Šel jsem asi jen o krok před tebou a na to, že mě již dávno znáš jsi zapomněla. Kdosi se Ti začal zavrtávat do mozku a našeptával Ti pravdu. Pravdu se zkřivenou tváří, pravdu jež on nosil v srdci, patřili spolu do jiného světa. Křičela Ti do uší, támhle za tím stromem, celé představení skončí a nastane konec. Mýlila ses, park se nenapil tvé živé vody. Přesto tekla, ale toho jsi si nemohla všimnout, tvůj rozum a duši ovládl strach. Bylo to na rohu té budovy, okapem jak brčkem Vás pomalu vysával.

 

Někdo tvrdí, že vědomí strachu je cítit jako mrazení v zádech. Cítila však cosi jako dlouhou jehlici, která jí projela tělem. A po ní zůstala jenom malá tečka, v těle však dlouhá ulička z hrůzy. Ztrácela se v labyrintu bez východu, a z okolních zrcadel ji pozorovaly rozšklebené tváře. Nechtěla tomu nejdřív věřit, její svět byl příliš malý a ohraničený na to, aby přijal celý další vesmír, zoufale se snažila udržet brány chránící její realitu zavřené. Ale jarní řeku plnou vzteku a zloby a nového života, se ještě nikomu nepovedlo přehradit. A tak se snažila postavit a nechala strach projít vším co nazývala sebou. A doufala, že se ho tak zbaví.

 

Sama ses nakonec odsoudila k tomu, že se staneš jednou z nás.

 

Dívali se na malou, vyděšenou holčičku, která klečela v koutku mezi bílými stěnami a volala svojí maminku. „ Neboj se, my jsme tu, abychom se o tebe starali, abychom tě chránili. My ti ukážeme svět, který už na tebe dlouho čeká a chce tě. Jen pojď.“ Podívala se na ně a slzy jí přestaly zdobit obličej. Vztáhla ruce po naději. Obsypaly ji jako hladové vosy, ani nestačila vykřiknout, když zmizela v propasti jejich myslí.

 

Kdosi nám dal sílu tvořit, občas mám pocit, že za to stále jen pykáme, ale tím z nás snad nevědomky učinil Skorobohy. Odkud pochází nápady, snad každý je má, ale jen málokdo je dokáže realizovat a zahájit tím kruh jejich existence. Ne to není Bůh, kdo píše tato slova, můj mozek realizuje na základě podnětů své vize. Odkud pochází podněty nezkoumám, nemůžou pocházet z jednoho mozku nebo snad ano?

Druhý den ráno mi píšeš krátký dopis, že už je vás 5. Doufáš, že tímto to končí, ale naopak tohle je totiž teprve začátek. Je vás pět, ale to nejsi jediná, koho je víc, svět a život je totiž krásný ve svých drobných detailech. Sedím doma a nechtěná myšlenka se mi usídlila v hlavě, myšlenka o tom, že nejhezčí na světě jsou právě detaily jednotlivých příběhů, vzory jednotlivých okamžiků, jeviště pro život herců, kterými jsme všichni. A právě životy různých osob tvoříme, jakmile začneme psát příběh. Jen na jednotlivých detailech bude záviset odlišnost například jednoho nedělního večera, který byl plný zvláštních setkání a slov, jejichž smysl se nám dávno vytratil z paměti.

 

Osoba v plášti stínu čekala. Ale vypravěč měl zpoždění. To ji mrzelo. Chtěli znát svou další cestu, pro teď byli v bodě, kdy cesta končí v poušti a cáry kolejí výsměšně otáčejí smyčku poslední stanice. Blížil se. Tentokrát to věděli, čekali s napětím, těšili se na další úkol, který jim dával další čas v těle. Už dávno jí nepatřilo, vzdala se ho sama oné chladné noci, kdy vytryskla horká živá voda a zavřela nad ní neprodyšně hladinu, jako nad všemi, kteří jsou odsouzeni skončit. Jen občas zaslechli její pláč.  Vypravěč se usmál. Dvě lidské schránky, uvítal nové společníky. Pili čaj, vyprávěli si o tom, co znají, co mají, co chtějí. Uprostřed sametu rána noci se rozhodli, že půjdou pozorovat iluze světel jejich lesa z betonu a železa. Dívali se na poslední řeku, kterou znali ještě jako masky, když byli v sobě sami a přesto méně osamělí než dnes.

 

Další až příliš podivné setkání tohoto týdne, které se vyplnilo jakoby přání, jenže ta se na rozdíl od tohoto nikdy nevyplní. V tomhle Vám všichni lžou, včetně mě, neboť je to jinak. Kruh setkání jakoby se pomalu uzavíral, jako bych znovu musel prožít všechna setkání mého života. Možná se jen mění těla, ale ta mysl uvnitř je stále stejná, možná odtud pramení ten pocit, že mi On neustále dýchá za záda.

 

Čekala, ukrytá v poslední skvrně světla, předčasně dospělá, vysílená a prázdná. Čekala odhodlaná ubránit svou nikdy neexistující podstatu. Čekala, odhodlaná udělat cokoli pro přežití. Nikdy neměla co ztratit, ale i to si uvědomila příliš pozdě.

 

Nejdřív bodla váhavě, jakoby to byla jen náhoda, nechtěný omyl a trapný nápad. Ruku jí omyla horká, příliš živá voda. Polekala se toho života a bodla ještě jednou, aby jej zničila, aby je zničila, všechny ty, co náhle přišly a propíchly dlouhou ostrou jehlou její bublinku světa. Bodala, řezala, párala a snažila se tu armádu psích vojáků rozdělit a vypravěč se usmíval. Usmívali se s ním, všichni, kteří v něm žili od věků, nebylo to poprvé, kdy pozorovali zoufalé divadlo, hru umírání života. Usmívali se, když jejich tělo objala bílá hladina nočního sněhu. Usmívali se když oči přestaly odrážet okolní iluze.

A ona bodala znovu a znovu do mrtvé a dávno opuštěné schránky a doufala, že tohle je konec……

 

Byl jsem vypravěčem, než jsem napsal těchto pár řádků, Ty ses mezi tím stal či stala jedním z nás. Ovlivnili jsme Tě, ani Ti nedošlo, že už jsi naše, stalo se tenkrát v tom parku. Přesto země znovu vsákla lidskou krev, proto nikdy nedojdeme odpuštění, proč také, když o něj neusilujeme.

Jinak to byl úplně normální den, mrazivá noc oblékla nehybné tělo do krystalků ledu. Do země se živá voda nestačila vsáknout, slízal ji toulavý pes, ten tuto noc opět přežil.

 

Je nás stále víc……

 

Není toulavých psů, protože není směr.

 

Píšu ti těch pár řádků, které jsem vložila mezi ty tvoje, jen tak v klidu noci. Už jsem si na ně zvykla. A jak si sám řekl: „ Nějak tady fungovat musíme.“ Už se nebojím jejich dechu za svými zády, už mě nepřekvapuje jejich lehký noční krok, když se snažím usnout a oni hodují na našich snech. Teď už vím, že tady se mnou vždycky byli a skoro mě mrzí, že museli čekat tak dlouho.

 

Smrt je cesta, na kterou by člověk neměl jít sám, a my máme ještě mnoho příběhů, které musíme říci. Čím více nás je, tím  více se nastavuje délka času, který nám věčnost k tomu měří.

 

 

Čas je naší celou, iluzí každého

 

Na chvíli se od něj oprostěte!!

 

Odmyslíme- li si vnitřní podstatu světla, na kterou všichni teď kolem mne poukazujete, zůstane Vám jen to skryté hemžení kousek za očním víčkem. To hemžení, jež můžete spatřit v tu chvíli, kdy opouštíte tělo a vydáváte se do na neznámé cesty myslí. Svět si sám svojí existencí protiřečí k pobavení se nad sebou samým. Každý kdo k tomu nalezl sílu vycházející z nadějí a vnitřního neumlčitelného nutkání si na něm může stvořit svůj vlastní svět, pokud však jeho skryté jednání zpočátku zůstane ostatním skryté. Následkem toho neustálého nutkání tvořit je stálé a nekonečné nic! Jakoby vše kolem bylo jen naoko, připravené a odzkoušené, bezchybný provoz je zaručen miliónem konstruktérů a lidí, kteří se rozhodli, že si jej změní ku svému obrazu. Avšak dokonalost tomu všemu stále chybí neboť vše je odsouzeno k zániku už samotného vzniku s neúprosnou přesností vše odpočítávají zrnka písku či kapka živé vody vsakující se do země pod tvojí tváří. Noc je naším životem, naším prostorem, ve kterém jsme si stvořili Náš skrytý svět. Až se zde ke spánku uložíš, probudíš se do Našeho pravého života, neboť Ty přes den sníš svůj život, je to jen jeho nedokonalý odraz. Proto ses musela jednou probudit a pochopit, že cesta je život. Nemůžeš zabloudit, dokud nepřemýšlíš nad směrem.

Smrt je směr a cesta, ze které se jen těžko schází. Zvyknete- li si na ní, bude Vás provázet do konce. Masky jak zrnka písku vyplnili spodní prostor hodin v jeho rukách.  Netřeba jich již pro Nás.