Naráz se to zvrtlo v komedii. Kdosi, kdo dlouho postával před vchodem a kouřil jednu za druhou, se zaradoval. Vběhl do prázdného předsálí a roztáhnul těžké záclony. Světlo vklouzlo do těla a pak ticho. Zastavil to. Chvíli se nehýbal. Opíralo se o něho, ba co víc, dokonce pofňukávalo.
- Pche, taková naivka.
A opět to nadšení. Mimořádně silná rána do týla. Ta přiletěla bůhví odkud. Třeba z hor. A smrděla velkoměstem. Tak se rozhodnul, že se přesvědčí.
- Co to asi bude...snad né ta...
Ale ovšemže to byla ona. Veškeré nadšení pominulo. Chtěl se dostat k brýlím, skoro na ní neviděl. Už už se chtěl začít mlátit pěstma do hlavy, už už to málem nevydržel, ale znovu se objevilo světlo. Vyčkávalo v nehybnu.
- Jo. Mně je všechno jedno. Ať je to třeba svatá Marie.
To zmalátněl. Podíval se na hodinky. Země se zachvěla i se všemi ,,jejími" lidmi. Byli na vodě. Byli na té vodě, nebo ne? Párkrát to cinklo a vstoupil zřízenec. Hora. Jedno ucho v dlani. Trochu žongloval. Pak si ho ale přilepil zpátky k hlavě.
- Hm...tak že by Jozef?
Kdepak. Ten byl odjakživa nešikou, ten to být nemohl. Tento byl velký, příliš vysoký a moc toho nenamluvil. Ucho mu slušelo víc než naušnice. Nakonec se začal bavit po svém. Poněkud svérázně. Jak tak hopsal se vším svým sádlem po lesknoucích se parketách. Ozvalo se dunivé; Dmmmm... To právě odcházel.
- Aha, takže se nemusím ničeho obávat.
Stále slyšel...to Dmmmm... |
Nikdojiny 