Nad fikusy plavala tvoje malá hlava, Soničko, malá, něžná hlavička se žlutými, hebkými vlásky, pokaženými špatnou trvalou. Chtělo se mi utíkat za tebou, pak jsem si vzpomněla, že už jsi mrtvá. Myslela jsem na tebe celej den v práci i pak, byla jsem na procházce v lese s takovým milým klukem, líbil by se ti, řekla bys: „Nezkaž si to!“ a já bych si to stejně zkazila. Vyprávěla jsem mu o tobě, jak jsem viděla tvou hlavičku za lesem zelenejch kytek v oddělení Zahrada a že jsem tě měla ráda. Jen chci, abys to věděla, protože jsem ti to nikdy neřekla a protože jsem měla, ale tys to jistě věděla i tak, myslim. Teď už to řikám, radši, pro jistotu, naučila jsem se to, život je krátkej a člověk nikdy neví, jestli zejtra bude mít ještě příležitost a navíc je dobře řikat hezký věci milejm lidem. Koukala bys, jak se mnou cvičí, život, bejvala jsem veselá holka, viď, no, snažim se, i když mi to občas nejde, teď mám zrovna takový pitomý období. Dala jsem včera, na tý procházce, oblázek na hrobeček našeho pískomila Pepíka, byl to nejbližší hrob, dědeček je až v Budějicích, dala jsem mu tam oblázek za tebe, protože nevim, kam bych ti ho měla dát, vim, že by tě neurazilo, že stojim nad hrobečkem hlodavce, mělas ráda zvířátka, a myslim na tebe. Loučila jsem se s tebou, nestačila jsem to, tak včera jsem to udělala. Koukala jsem do stromů, v lese uprostřed Prahy a loučila jsem se s kamarádkou. S něžnou holkou, takovou malou holkou se žlutejma vlasama, zkaženejma špatnou trvalou, se ženou, která mě moc naučila, mě, mladýho pitomce, kterej prd věděl o životě, s člověkem, kterej mi byl oporou v mejch malejch smutečkách. Usmívala ses tady dole neustále, mělas krásnej úsměv, usmívala ses a neubližovalas a teď, tam, kde seš se určitě pořád usmíváš, koukáš se na nás tady, jak děláme jednu blbost za druhou, ty už ne, ty už víš, a usmíváš se, protože mračit ses nenaučila. Tak – děkuju ti.