Hej, Ty,  copak mě neslyšíš?

Jak bys taky mohl,

Nechals mě tam stát

Na kusy mě rozervat

Hajzle...

Nebudu plýtvat slovy,

Ty sám víš,

Jak moc ta slova bolí,

Jak kanou z tvého srdce

A trhají ti plíce,

Nenávidím tě ...

A to jsem Tě ,já blázen milovala,

Není minuty abych litovala,

Toho, co jsem udělala.

Nenávidím tě.

Teď si tu stojíš,

Slzy ti zkrápí límec u košile,

Není mi tě líto a sleduji tě ledabyle.

Otočíš se

Snad díváš se mi do očí a mluvíš.

Už mě těmi slovy k smrti nudíš.

Jsou stále stejná,

Láskou prokvetlá,

Smrdutá až dojemná.

Lituješ, vida, po kolikáté už?
Už to slýchám tolik let,

Těch nekonečně mnoho stále stejných, monotóních vět.

Můj chlad tě objímá

Jak vůně květy z jara,

Scéna dojemná...

Snad už trochu stará.

Sedím ve stínu lípy

Je mi fajn a skvěle,

Už mě nic nebolí a netrápí

Všechno je mi ,takřka u prdele...

Včetně Tebe a Tvých kytek na mém hrobě.