Až báseň bude lehká jak mé jméno a láska portrétem chycenou hrou a křehkost strachu zmizí v doteku. Někde jsem četl že ženám se má dávat růže tak nechám zemřít orchidej? A pak bez trestu pohrdat sám sebou? A tvář uklidnit jen tak pohledem na ženu a ukradnout jí jméno se spánkem? To raděj vypíchnu si oči a chci tě poznat dotekem jak list zanechaný na zemi. Vyslovím srdcem bolest a zůstanu němý krása je utrpení bez srdce. Stačí mi pohled na pyl tak krásný. |