LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #15088
Autor:	Cimrboy
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	02.04.2005 11:47
Počet návštěv:	1333
Počet názorů:	6
Hodnocení:	3

Prolog

Proč
že se mi každou noc
o tom jen zdá
o tom jen zdá
jak v mém životě
vyšla má
tak šťastná
a krásná hvězda
Proč
že se mi každou noc
o tom jen zdá
že ta hvězda
mi dá to štěstí
o němž se mi ve dne nezdá
Zdání klame
mimoto každý sen
který v noci míváme
zažene příští den

Život je jen náhoda

Trenčovi se zase hádají. Není to nic divného - hádají se téměř každý den a sousedi si na to již zvykli. Dnes se hádají kvůli penězům. Jarmila Trenčová by si ráda koupila úžasný norkový kožich, který mají ve výloze již půl roku a tedy hrozí, že ho každou chvílí prodají. Jiří Trenč to nechápe. Až paní Trenčová chcípne, tak jí bude jedno, jaký má kožich! Nejlepší je utrácet za pívečko. To je to nejvzácnější, co máme. Říkali to v reklamě a reklamy nelžou.
,,Nejsi nic jiného než obyčejnej vychlastanej magor!"
,,Ty si ta největší kráva jakou svět viděl!!! Nechápu jak sem si tě moh vzít!!!"
,,Víš co??? Už tě mam dost ty dementní ochlasto! Táhni z mýho bytu!!!"
,,Milerád! S takovou zasranou krávou bych tu stejně nevydržel!!"
Pan Trenč praštil dveřmi a odešel na autobusovou zastávku. Paní Trenčová se rozbrečela. Z rádia k ní doléhala nějaká stará píseň.

Život je jen náhoda
jednou jsi dole jednou nahoře
Život plyne jak voda
a smrt je jako moře

V malém, ale útulném pokoji vedle sebe leží dva mladí, nazí lidé. Právě se pomilovali. Podruhé v životě. Leží vedle sebe a dívají se do stropu.
,,To bylo krásný, viď?"
,,Nádherný. Mohl bych to dělat celý den!"
,,Já teda ne!"
Oba se zasmáli.
,,Škoda, že musím jít."
,,A musíš?"
,,Vždyť víš! Nemůžu zase přijít pozdě! Musím vydělávat, holčičko, aby jsme se co nejdřív někde zabydleli a nemuseli se milovat ve tvém dětském pokojíčku."
Políbili se. Kluk se postavil a nahý přešel pokoj, aby se oblékl.
,,Jseš krásnej. Víš jak jsi hrozně krásnej? Mám na to zase chuť! Škoda že musíš pryč. Miluju tě! Chtěla bych se tě dotýkat všude, jezdit ti rukou po tvém nahém těle!"
,,Ty ale umíš přemlouvat!"
Oba se znovu ponořili do té nejkrásnější lidské činnosti. Mladý muž málem nestihl autobus. Když odešel, mladá žena si pustila rádio a snila o tom, co budou dělat, až se znovu vrátí.

Každý k moři dopluje
někdo dříve a někdo později
Kdo v životě miluje
ať neztrácí naději

,,Zavíráme! Odejděte prosím!" ozvalo se ztichlou knihovnou. Jediný, kdo ještě seděl v křesle v oddělení Filosofie a tedy jediný člověk, který mohl uposlechnout byla Karolina Tmavá. Dívka se silnými brýlemi a hroznou postavou, které se všichni její spolužáci smáli. Nejen díky brýlím a postavě, ale i díky jménu. Ale hlavně díky jejím zálibám. Byla začtená do Dívky s pomeranči a upozornění ji velice vyděsilo. Za pět minut jí jede autobus! Rychle uklidila knížku zpátky do poličky a těšila se, jak si jí zítra dočte.
,,Zase Karolínka?"
,,Promiňte paní knihovnice, já už si to budu hlídat. Nashledanou!"
Karolina si strčila sluchátka do uší a pustila si svou oblíbenou píseň, nazpívanou originálně, Janem Werichem.

Až uvidí v životě zázraky
které jenom láska umí
zlaté rybky vyletí nad mraky
a pak porozumí

František Pavlíček měl narozeniny. Ne ledajaké - právě dnes mu bylo šedesát. Sjelo se celé jeho příbuzenstvo. Ach, jak některé nesnášel! Neozvou se jak je rok dlouhý a teď se přijdou nažrat. Kéž by mu nebylo šedesát.
,,Františku, pojď sem ty stará vojno! Jak je, chlape? Takový léta jsme se neviděli, co?"
,,Nazdar Karle. No jó no, musíme si začít víc volat."
,,Hehe, to by nesměla furt blokovat telefon Růža!"
,,Ty si blbej viď? Neposlouchejte ho! Já volám jenom občas, vůbec to nepřeháním!"
,,Hahaha! A proč si nekoupíte mobil?"
,,Ještě toho trochu! Kdybys viděla, jak nám to trvalo, než jsme se naučili zapínat televizi!"
Všimli by si vůbec, kdybych tu nebyl?
,,Je mi to líto, ale musím jít."
,,Cože?? Oslavenec? To snad ne!"
,,No, musím. Jdu do práce."
,,A kde ty teď vlastně děláš?"
,,Jsem řidič autobusu."
Už třicet let...
,,Tak to se nic nedá dělat! Měj se a někdy se zas ozvi!"
,,Určitě."
František odešel. Za chvíli nasedá do autobusu. Přijíždí, na zastávce počká, až si nastoupí jakýsi starší zamračený muž, mladý a sympatický muž a ošklivá dívka s tlustými brýlemi. Chvilku počká, jestli ještě někdo nenastoupí, zavře dveře a pustí rádio, aby se odreagoval.

Že je život jak voda
kterou láska ve víno promění
láska že je náhoda
a bez ní štěstí není

Večerní vysílání rozhlasu přineslo zdrcující zprávu. Autobus řízený panem Františkem Pavlíčkem spadl v odpoledních hodinách z mostu do rozbouřené Vltavy. Nikdo, bohužel, nepřežil.

Epilog

Život je jen náhoda
jednou jsi dole jednou nahoře
Život plyne jak voda
a smrt je jako moře
Každý k moři dopluje
někdo dříve a někdo později
Kdo v životě miluje
ať neztrácí naději
Až uvidí v životě zázraky
které jenom láska umí
zlaté rybky vyletí nad mraky
a pak porozumí
Že je život jak voda
kterou láska ve víno promění
láska že je náhoda
a bez ní štěstí není