Ta temná ulička, ta její atmosféra, ta pohoda co vyzařovala ze špinavosti a bordelu, bez chodníku, za černé noci byla ještě tmavší, ta úzká ulička nádhery, vysoké budovy, staré, těsně před spadnutím, nářek kterým mě prosila, abych do ní zabočil, sentimentálnost co na mě dýchal vítr, proháněl se mezi kontejnery a lampami co nesvítily, obletoval a hýčkal její tajemství, které mě svojí bezprostředností naprosto uchvátilo. Přestal jsem vnímat čas…

            Nevěděl jsem o ní. Až dneska jsem jí objevil, přísahal bych, že tady nikdy před tím nebyla. Chodil jsem okolo s hlavou mezi rameny, s hlavou ve svém vlastním světě, hloubal v myšlenkách a pocitech, v duši a v srdci. A dneska poprvé, zdálo se mi, že šeptala, abych do ní zašel a zapomněl na sobecký já, šeptala přímo do mého mozku „jsem tvou součástí, nelekej se, přijď, čekám tě, ukážu ti pravdu, co se jí tak bojíš…“ Nebál jsem se.

            Byla tajemná a ten vzduch, její moc a síla v něm, snad i bolest. Dýchala na mě a v tom dechu byla cítit upřímnost. Zamiloval jsem se…

            U stěn stály chaoticky rozmístěné kontejnery, asi ledabyle, ale každý měl své vlastní místo, přetékaly z nich odpadky, ale ne přebytečnosti pevné hmoty, odpadky co ve mně vyvolávaly představy živé a hrozné, smutné a tragické a všechny nádherné…

            Je krásná, dívá se  na mě svýma temnýma očima, okna jsou její oči, mrkají, žádné však nesvítí, jsou plné zvědavosti a očekávání, ve kterém se topím i já, zapomínám na sebe, netopím už zklamání ve své lítosti, teď ho topí ty oči, utopím se s ním.

            Je to cítit ve vzduchu.

            A to šumění, nejen že ho slyším, vidím ho, je všude, bože, je ho plná ulička a teď se ztratilo v její rozlehlosti, jenže už není tak velká. Teď je úzká, že sotva projdu a šumění je všude v její úzkosti, nebo spíš v té mojí, ne zas není, ztrácí se, ulička se zužuje a zase nabývá obrovské šířky, dýchá. Ulička dýchá. Dýchá na mě svobodu nebo stísněnost, už nebude krásná. A šumot létá tím dechem a zmírá protože je otráven, je to šumot holubů, ne netopýrů, ne upírů co vysávají jistotu bezpečí, letí dopředu, ke světlu… To tam před chvilkou nebylo, vzniklo najednou, díky upírům nebo kvůli upírům, zvětšuje se a upíři do něj nalétávají jako hmyz nalétává do světla plynové lampy a pak umírají spáleni žárem té přitažlivé krásy, a světlo roste díky tělům nadopovaným dechem temné uličky…

            Otevírají se dveře domů a na ulici vbíhají bílé slečny, mám pocit, že to jsou smrtky, ale ne, jsou krásné, běží a padají o odpadky citů a myšlenek rozházených po celé délce. Dýchají zkažený vzduch, klopýtají ke světlu. Jsou blízko a hoří. Jejich průsvitné šaty chytly rudým žárem, ale ne plamenem ohně, to se mi jen zdá, a běží další a další víly, běží a umírají a ulička je plná hlasů co bolí do uší a bolí uvnitř, křičí a jejich pálící se hlasivky se roztékají utrpením, ožívají, stoupají a křičí: „jsme zbytečné, zbytečné…“

            A ulička nádhery se mění v nádherné peklo, najednou se bojím pout kterými mě chytla, bojím se…

            A pak mě vysvobozuje blesk ze zatemnělé oblohy, umlká šumění upírů i žár i nářek víl…

            Nikdy dřív tam nebyla a není tady zase. Prostě není, zmizela, na jejím místě není nic, snad jen tma a černo, ten blesk mě zachránil před tou temnotou. Probral jsem se o kousek dál tohohle ničeho, mohl to být sen, halucinace. Byl jsem přece zabraný do své duše, myšlenek, pocitů, do svého nitra, do svého srdce… Zdálo se mi to, ano, zdálo. Jen ta vůně. Je to opět cítit ve vzduchu…

            Přemýšlím o sobě, hledal jsem cestu k poznání sebe sama. Hledal jsem cestu k srdci a našel jsem tu temnou uličku. To ta ulička je právě tou cestou, viděl jsem uličku, viděl jsem své srdce. Všechen ten prostor, to je mé srdce. Kontejnery co byly tak příšerně rozházené a převrácené je paměť mého srdce, něco jako vzpomínky. Tleje v nich bolest, lež, pravda, láska, krása a smysl života, jenž hledám. Proč jsou ale některé plné a jiné úplně prázdné? A ty oči… Jsou to výčitky, topil jsem se v nich a ten zkažený dech je svědomí, svědomí co zabíjelo sebevědomí, zabíjelo upíry… a pak víly, úžasné a bezchybné, v bílých šatech si nesly smrt, umřely všechny. Ty byly nadějí, co víla, to naděje. A světlo v němž mé naděje umíraly? Tomu světlu se říká sebelítost….

            Poznal jsem své srdce, jsem zklamaný, jsem mimo, jsem zavřený sám v sobě. Nestojím o takový život, o takové srdce. Jen pořád nevím co blesk na konci, blesk co mě vysvobodil z propasti vlastního smutku, co znamenal? Uvědomil jsem si o čem je život, ta vůně se linula z prázdna, ta vůně mi to připomněla.

            Vytáhl jsem z kapsy zavírací nůž, nosím ho s sebou, nevím proč, asi pro případy jako je tenhle. Rozevřel a hodil, ztratil se ve tmě uličky, v tom ničem co tam zbylo… Ulička vykřikla posledním a šíleným výkřikem, rudým a bolestivým, světlo zhaslo a víly ožily, přestala dýchat, naposledy zamrkala a v jejích oknech se rozsvítilo. Rozsvítila se tam radost, a mě došlo, že tu jsem tam neviděl. Teprve teď se tam objevila a hned zhasla. Myšlenky rozřízl blesk. Vím co znamenal…

            Bylo to cítit ve vzduchu. A je pořád. Ta vůně připomíná mou uličku, uličku co vede do hlubin mého srdce, díky ní jsem jej mohl navštívit, kvůli ní můžu umřít. Myslím na ní. Myslím a bojím se jí. Je zlá… Myslím na ní a vím, že už neexistuje, protože byla zlá, protože byla už dávno mrtvá…