| Na Pokraji I. |
|---|
Zase tabletky. Měly nahořklou příchuť, ale když jsem je zapila
dostatečným množstvím čaje, dalo se to snést. Pak jsem asi hodinku
ležela, koukala do stropu a čekala, odevzdaně a tiše, jestli se
třeba v něco nezmění, jako třeba v obrovskou obludu s korálkově
modrýma očima.
Nezměnil se. Nevím jestli bohužel nebo bohudík. Zůstal tak
zářivě bílý, jako zbytek pokoje. Bylo to jako žít uprostřed ledové
kry. Ani nevím jak dlouho jsem ten strop pozorovala a kdy jsem
usnula. Když jsem se probudila, měla jsem tvář pomačkanou od
polštáře.
Na stole ležely další léky. Tentokrát byly žlutý. Něco, snad
pohled na ně ve mně vyvolal pocit déja passé. Vzadu v hlavě se mi
rožnula velká červená kontrolka. Něco nebylo v pohodě. Někde byl
error. Vzpomněla jsem si. Něco se mi zdálo, nevím přesně co, ale
ty prášky ve mně vyvolaly pocit, jako když stojíte před zavřenýma
dveřma a víte, že za nima něco je, něco důležitýho, ale nemůžete
ty dveře otevřít. Nechala jsem toho, nemělo smysl se tím zabývat,
ostatně nemělo smysl zabývat se čímkoliv. Na ničem už nezáleželo.
Spolykala jsem žlutý prášky a zapila je vodou z kohoutku, čaj
mi nepřinesli. Vtom se otevřely dveře. To nebylo zas až tak divný,
doktoři ke mně chodili, i když jsem byla vzhůru, ačkoliv ne tak
často jako když jsem spala. Podivný na tom bylo, že se neotevřely
dveře od pokoje, ale malá zářivá dvířka ve zdi, přesně naproti mé
posteli. Byly pokrytý krásnýma ornamentama a kvůli jejich
obdivování jsem si moc nevšímala toho, kdo jima vstoupil. Pak se
zavřely a já mu musela začít věnovat pozornost. Měl vysokou
štíhlou postavu. Vlasy bývaly nejspíš tmavý, teďbarvou připomínaly prach pod mojí postelí. Jeho tvář působila tak nějak vznešeně a zářily v ní zlaté oči. Působil moudře, mohl být
král, ale dost dobře taky vědec, nebo třeba dirigent. Nevím,
prostě něco takovýho. Když jsem si ho tak prohlížela, najednou mi
došlo, že ho znám. Pak, jako blesk v mé mysli, mi to došlo. Zdálo
se mi o něm. Ty pilulky mi předtím připomněly jeho oči. Zase jsem
usnula, napadlo mě jediné vysvětlení.
V tu chvíli se vložil do mýho tichého vnitřního rozjímání on.
"Má paní," řekl a poklekl na jedno koleno, ale hned zase vstal.
"Musíme hned odejít, není zde bezpečno." Odhodil peřinu, vzal mě
do náruče a dvířkama mě odnesl pryč. Bylo na čase. Strop se
proměnil v obludu s korálkově modrýma očima a vrhl se na nás.
Stihli jsme to je tak tak. Zavřel dvířka a nesl mě dlouhou ledově
bílou, zářivou chodbou. Nic jsem nenamítala, ničemu se nedivila,
na nic jsem se neptala. Vypadal, že ví, co dělá, a navíc sny jsou
přeci jen lepší bez vlastních blbých keců a připomínek.
Jelikož jsem, ani ve snech, nebyla zvyklá na tak velkou dávku
adrenalinu v jednom okamžiku, zřejmně jsem mu omdlela v náručí,
jelikož nevím jak jsem se dostala tam, co jsem se probrala. Do
dalšího snu. První vjem, který si naprosto jasně vybavuju, byla
jemná vůně konvalinek. Ne příliš silná, ale intenzívní. Když jsem
otevřela oči, kolem mě byl opět bílý pokoj. Bílá prostěradla,
stěny, dokonce i strop nevykazoval žádné známky obludnosti.
Všechno bylo jak má být. Až na tu konvalinkovou vůni a neodbytný
pocit, že to přeci jen není obyčejné probuzení z napínavého snu.
Tohle podezření se naplnilo ve chvíli, kdy se otevřely dveře,
tentokrát ty normální, a místo lékaře vešel můj Známý Neznámý,
celý v bílém, jak ten doktor, kterýho jsem čekala, až na to, že
jeho oděv jaksi vůbec nepřipomínal dokotra. Byly to úzké kalhoty,
těžko pojmenovatelný kus oděvu připomínající tak něco ze středověku v bílé barvě a sponou z nějakýho kamene, snad achátu, sepnutý
plášť, téže barvy, jako ostatní části oblečení. Jeho zlaté oči
zářily podivným svitem, když si klekal před mou postel, aby mě
pozdravil.
"Paní," opakoval nesmyslný oslovení, "bylo mi nesmírnou ctí
dopravit vás v bezpečí do vašeho sídla." Zřejmě chtěl ještě
pokračovat, jenže mě v tu chvíli ten sen přestal bavit. Chtěla
jsem se probudit zpět v normálním světě, teda aspoň v tom, který
je pro mě normální. Je to sice asi trošku jiný prostředí než na
jaký jsou zvyklí ostatní, ale to je něco, co se mi nechce řešit.
"Dost!" řekla jsem výplodu své choré mysli. "Nejsem žádná paní,
anžto nejsem vdaná a jak to vypadá, tak v budoucnosti ani nebudu. A
moje sídlo je jeden moc hezký bílý pokoj ne nepodobný tomuhle, až
na to, že se nachází v jednom zařízení kdesi ve středu Starého
kontinentu." Skončila jsem svůj monolog a tiše doufala, že
nemluvím ze spaní. To by znamenalo další sajrajt zapíjený čajem.
Tiše jsem se modlila k Bohu a práškům na spaní, abych se už
probudila.
Počkal až skončím svůj monolog a pak s důstojností ve tváři a
hlasem klidným tak, že by nazahanbil žádného stoika, ba ani
samotného Senecu, pravil: "Vím to, že nejste vdaná , má paní, a i
to, proč nikdy nebudete. Toto je vaše sídlo, ačkoliv to nejsou vaše
komnaty. Váš pokoj nebyl zcela připraven, a proto jsem vás uložil
v pokoji barev mého měsíce. Ríká se, že mají blahodárný vliv na
duši." "Já jsem normální obyvatelka Střední Evropy! Teda, ne tak
úplně normální, což se mimo jiné projevuje tak, že se vybavuju se
svojí vlastní halucinací!" Poslední slovo jsem zaječela a pak jsem
vyčerpaně padla zpátky na postel. Když jsem opatrně otevřela oči,
stál stále vedle mojí postele a čekal. "Sorry, ale nejsem na
takový dlouhý vize zvyklá. Nejsem v tomhle cvokhausu dlouho.
A teď navíc ještě halucinace, který odmítají zmizet. Víte, je to
na mě trošku moc." Odmlčela jsem se, ale nic neříkal, jen se
usmíval, takovým laskavým úsměvem, úsměvem dědečka pozorujícího
zlobu své malé vnučky. Bylo to šílený, ale nemizel a jen se
usmíval a tak sem se musela zeptat. Nadechla jsem se a vyrovnaným
hlasem (jo, doufám, že to znělo vyrovnaně) jsem se ho zeptala:
"Kde to jsem, kdo si myslíte, že jsem a kdo jste sakra vy?" Čekal
to, usmál se ještě shovívavěji než předtím a v jeho zlatých očích jsem zahlídla něco, co nejspíš bylo pobavení.
|
|
Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Sidnere', 02.03.2005 21:22.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
Pavla 
Humble