Na Staroměstském náměstí v Praze vyrostla přes noc obří obrazovka na obrovském pódiu. Celý tento kolos zakrývá sochu Mistra Jana Husa. Dílo bylo hotovo již dvě hodiny po půlnoci. Ráno pak, již od šesté hodiny, se před ním začali scházet lidé. Postávali pod pódiem, před zátarasy, které ze strany jeviště hlídali těžkooděnci ze zásahové jednotky policie ČR. S postupujícím časem lidí přibývalo. Náměstí se plnilo, až bylo obsazené do posledního kouta. Dokonce ani brzo vstávající (nemnozí) zahraniční turisté již o deváté hodině neměli možnost zahlédnout slavný orloj, neboť náměstí dávno zaplněno. Davy lidí stále proudily a tito opozdilci museli zastavit již v uličkách do náměstí proudících. Přesto, že již nebylo možné na obří obrazovku vidět, zůstávali všichni i na těchto slepých místech. Alespoň slova moderátora uslyší (doufají). Hlavně ale budou u toho, budou moci svým potomkům a známým vyprávět, jaké to bylo, když byli tenkrát u toho, u toho velkého, důležitého zápasu.

     O půl desáté na podium vstoupil Martin Dejdar, který měl tu čest komentovat celý ten zápas, jaký ČR ve své krátké zatím historii nezažila. Z reproduktorů (ani Stouni by se za ně nestyděli) k lidem vylétl jeho hlas, který s pomocí vtipů uklidňuje národ český. A posluchačů stále přibývá.

     Je to důležitý zápas, který ovšem nemožno prohrát. Všechny triumfy jsou přece v jejich rukou, v rukou statisícového davu. Ničeho se nebojte, s pomocí boha zvítězíme, Bůh je na naší straně, Gott mit uns. Martin Dejdar na pódiu uvítal jakousi revivalovou skupinu (Děda Gott Ilegal Band), která zahrála několik mistrových písní (a tím začala jejich veleúspěšná kariéra). Ji pak vystřídal Václav Faltus, jenž nestřídal hlasy, jak je u něj obvyklé, nýbrž promlouval k národu pouze hlasem mistrovým.

     S tím, jak se blížil začátek mače, rostla nervozita všech přítomných. Konečně se na obří obrazovce zjevily všemi očekávané záběry. Zelená, vykachlíkovaná místnost a v ní lidé oblečení do zelených stejnokrojů. Sálové oblečení. Chirurgický sál. Do obrazu vjelo lůžko a na něm ležící ON. Nadzvedl hlavu, usmál se a pak kameře rukou pokynul. Celý národ u televizních obrazovek (mnoho ten den vybraných dovolených a mnoho omluvenek v žákovských knížkách) a samozřejmě i vyvolení na Staroměstském náměstí v Praze ztichli. Špendlík by bylo možné slyšet dopadnout na dlažbu.

     Dav je složený z lidí všech generací. Pubescenti, jejich rodiče i babičky (a dědové), všichni drží palce, modlí se a všemožně fandí. Kratičké ticho vystřídalo skandování hesel. První fanynky a fanouškové omdlévají. Záchranná služba hl. m. Prahy má práci. A nepřestane.

     „Musíš, Kájo, musíš!!!“

     „Ať žije Kája, ať žije Kája!!“

     „Kájaaaaá, jóóóóóóó.“

     Záběry z operačního sálu na obří obrazovce se změnily. Teď je vidět jen kolo obrazu na černém pozadí.

     Stalo se to nedávno. Božský Kája měl vystoupit k oslavě svých narozenin. Den před koncertem ale vše odvolal. Bulvární tisk přinesl řadu spekulací, jaký že důvod to mělo. Nikdo se ovšem netrefil. To až na jedné z českých televizí přinesli exkluzivní reportáž, jako jediní, samozřejmě. Kájovi selhaly hlasivky. Již nějakou dobu nefungovaly, jak by měly. Byl jen chrapot. Kája si indikoval klid, šetřil své zlato v hrdle. Potíže ale nemizely. Nedá se nic dělat, musí odvolat svůj koncert a navštívit lékaře. A tak se stalo. Na hlasivkách byl jakýsi uzlík. To on zapříčinil Karlovu hlasovou indispozici.

     A proto se zde dnes sešlo tolik lidí. Dnešek je ten den, který má rozhodnout o Mistrově dalším zpěvu. Všichni tito fandové chtějí ještě alespoň jednou slyšet jeho hlas, pokud možno samozřejmě vícekrát, v ideálním případě až do konce života jej slýchávat, zemřít na jeho koncertě.

      Mistra uspali, uložili na operační stůl, provedli veškerou přípravu k zákroku. Konečně začali. Teď je vidět tedy jen kolo obrazu na černém pozadí. Vidíme změť různě růžových a jen málokomu z přítomných to něco říká. Většina z nich to vidí úplně poprvé v životě. Nebýt zasvěceného komentáře Martina Dejdara (který mu přichází od lékařů do sluchátek), šlo by o španělskou vesnici.

     „Jak vidíte toto bílé véčko, tak to jsou hlasivky. Na pravé si všimněte takového uzlíku. To je mistrův problém. A ten lékaři musí odstranit.“

     Jak se k hlasivkám přiblížily všelijaké kovové nástroje, několik slabších diváků omdlelo. Lékaři z RZP se prodírali davem aktivně i na zavolání vyhledávajíc takto postižené. Chudáci, neuvidí to vítězství. Omdlelých přibývá, jak se nástroje dotýkají hlasových vazů, jak začínají odstraňovat onen uzlík.

     „Opatrně, opatrně, opatrně, opatrně!“ skanduje dav.

     Najednou je po zákroku. Obrovitánský balvan spadl ze srdce národa, až způsobil zemětřesení menší intenzity.

     „Ať žije Káájáááá.“

     „Hoši děkujem, hoši děkujem, hoši děkujem,“ zní děkování lékařům na ORL.

     Dav začíná poskakovat, raduje se, neboť je po zápase, při němž se nevyskytly žádné komplikace a je velice pravděpodobné, že již brzo znovu uslyší zpěv jejich Karla Gotta.

     „Kdo neskáče není Čech, kdo neskáče není Čech, kdo neskáče není Čech!…“ poskakují všechny ty babičky, které se sem sotva dobelhaly.

     „Kdo neskáče není Čech!…“ poskakují jejich dcery a jejich dcery a jejich dcery a jejich dcery… a samozřejmě i synové a synové a…

     Ve všech městech nyní zácpy, jak jimi projíždějí automobily krokem okolo náměstích a po hlavních třídách. Všechny svítí, blikají všemi čtyřmi, troubí. Lidé se vyklánějí z okýnek, visí z nich do půli těla, mávají státními vlajkami, vykřikují. Po chodcích stříkají šampaňským. Někde se do tohoto rozradostněného proudu aut přidávají i policejní auta se zapnutými majáky. I uniformy visí z okýnek za současné pomalé jízdy ulicemi. Vytahují služební zbraně, střelba do vzduchu. Rachejtle, petardy.

     Všeobecné veselí, vyhráli jsme. Kája vyhrál.