Učím se na těžkou zkoušku. Mám toho všeho až po krk. Je to má poslední letošní studijní povinnost. Jen tuhle poslední věc a šlus. Do příslušné kolonky indexu vepsané datum, známka v  rozmezí výborně – dobře a podpis. Víc nechci. Hlavně to mít za sebou. Jen tak málo chybí a druhý akademický rok se skončí. Čekají mě úžasné tři měsíce prázdnin. Čundr, návštěvy tanečních rockových zábav na venkovních venkovských „parketech“, trochu nezávazného sexu, prostě úplná volnost. Tak moc se na to těším. Jenomže to bude muset nejdřív skončit tohle odporné zkouškové období. Už moc dlouho se učím. Někdy od dubna. Cpu to do sebe horem-dolem, spím s učebnicí pod polštářem, snad mi něco do hlavy vstoupí prostou difusí. Jednu malou zkoušku jsem udělal v předtermínu, první velkou hned první týden zkouškového a teď mě čeká už „jen“ ta druhá těžká, letošní poslední. A bude hotovo. Ne jako jiní, kteří si ty tři zkoušky rozvrhnou na celé prázdniny. A kdy budou po zkouškách odpočívat? Asi se ale tak moc neunaví, na rozdíl ode mě. To je ale jedno. To neřeš, po tom nepátrej!

     Přednášky i učebnice už mám v sobě, v hlavě, zbývají mi jen jedny skripta. Mají dvě stovky stránek plných neurofyziologie. Prý nejlepší učební text roku 1998. Cha, to určitě! Každý, kdo se z nich kdy učil, říká, že ono to není zas tak křišťálově průzračný. Zkrátka a dobře, nějaký sbor dědků to ocení za nejlepší učební text a přitom se z toho nejde učit. Jen ať si to vyzkoušej! Je to pruda.

     V den, kdy chci začít probírat tento neurofyziologický koncentrát, jdu do papírnictví, abych sobě zakoupil soupravu zvýrazňovačů. Vybírám si šest barev: žlutou, zelenou, růžovou, oranžovou, modrou a fialovou. Přibírám šest obyčejných fixů (žlutý, červený, modrý, zelený, hnědý a černý). Však se budou taky hodit. S úsměvem se vracím domů do panelového vězení. Dobře jsem nakoupil, to se mi to ale bude učit. Vařím se velmi silnou (až smrtelně) kávu, uléhám na gauč v obýváku, kde je otevřené okno. Na stolek pokládám všech dvanáct fixů, na pokrčená kolena skripta. Usrknu z koncentrátu kofeinu, zapaluji si kouzelnou trubičku a inhaluji nikotin. Beru žlutý zvýrazňovací fix, otevírám jej. Nadpis psaný dvacítkou písmem vězním do „zlatého rámečku“. Vrhám se do textu, proplouvám jím, potápím se do něj. Zpočátku mi to ještě myslí, a tak se ve zvýrazňování mírním. Ale jen zpočátku.

     Po třech, pěti stránkách se vše zvrhává. Můj chorý mozek už nedokáže zastavit, ba ani přibrzdit ruku, která automaticky se zvýrazňovačem v křečovitě sevřených prstech klouže textem. Nejdřív se některá slova zbarvují jinak než zbytek vět a odstavců, to však netrvá příliš dlouho. Má choroba propuká v nejtěžší formě.

     Připadá mi, že mám málo času. Nesnídám, nesvačím, já to prostě nestačím. Výměna barev je příliš zdlouhavá. Držím se jednoho jediného z nich. Žlutý zvýrazňovač. Jen chvilinku, pár stránek, možná jen odstavců, vynechávám v barvení nedůležitá slova – spojky, předložky… Rozum mi praví, že takovéto zvýrazňování je naprosto – cituji – „k hovnu.“ Co je ale platné, že to vím, když podvědomí je řídícím mého konání. Žlutý zvýrazňovač dlouho nevydrží. Sytost jeho stopy slábne a slábne. Nahrazuje ho oranžový, ale končí také zcela vyčerpán. Zelený – růžový – modrý – fialový. Jsem na konci učebního textu a poslední funkční barvička, tedy fialová, má ke skonu velice blízko. Možná tak pět stránek a musel bych jít znovu nakupovat.

     Celá skripta musím projít ještě alespoň jednou. Veškerý text je zabarven. Začínám s druhým čtením a svou službu nastupují obyčejné fixy. Podtrhávají důležitější pasáže (takže všechny), tučně vytištěná slova obrubují ze všech čtyř stran. Těchto orgií se ale černý fix neúčastní. Tady se vůbec nehodí. Copak provádím cenzuru? Možná by si ta skripta zasloužila celá začernit, aby již dále neničila psychiku nebohých studentů. Určitě mu to je  líto, tomu černému fixu a chce se také zapojit. Něco si už vymyslí. Že by to barevné běsnění nevycházelo z mého podvědomí? Co když mě všechny ty fixy ovládají nějakou vyšší silou? Až se toho začínám bát.

     Na zkoušku jsem napochodoval s pocitem strachu, nervozity. Určitě se najde něco, co neumím.

     Naštěstí se tak nestalo. Vytáhl jsem si dobré otázky, test jsem zvládnul levou zadní, není tedy divu, že se mi v indexu kromě data 27.6.2003 objevilo i slovo dobře a nečitelný podpis. To je dobře, že to mám za sebou. Hurá na prázdniny. Voda, slunce, louky, lesy, kámoši, holky.

     Úplně vyčerpán jsem se dostal domů. Co dnes podniknout? Jsou lidé, kteří po zkoušce nejsou schopni jakéhokoliv intelektuálního výkonu. A já je i znám. Přijdou domů, padnou do křesel nebo se zhroutí na jinou měkkou podložku, zapnou televizi a přepínají programy dokud nenarazí na reklamu. Vyhledávají „pořady“, kde každý prací prostředek je ten jediný nejlepší. Následuj žízeň. Kupujte to či ono, to je lepší v tom, ono zas v onom.

     Tak takový já vůbec nejsem. Nesnesu představu, že můj mozek nepracuje. Obávám se, že když si nenajde lepší práci, bude se vracet k učivu a mně se budou vybavovat poučky, vzorce, teorie. Možná celé odstavce z odborné (odporné?) literatury slovo od slova.

     Odhazuji učební texty do kouta. Nezmizely z očí, tak je rovnám do skříňky, kterou hezky dlouho neotevřu. Ještě nahlížím do neurofyziologických skript. Kroutím hlavou, netuším totiž, jak jsem mohl provést něco takového. Na každé stránce jsou všechny řádky zabarvené zvýrazňovači. Devadesát procent textu je podtrháno fixy a zbylých deset je uvězněno do různobarevných obdélníčků. Ani obrázkům se výrazné barevné úpravy nevyhnuly. A černý fix, aby nezahálel, vepsal do záhlaví i na okraje stránek úderná hesla: „sou to sračky.“, „fuj fuj fuj.“, „boááá.“, se z toho poseru a pobliju.“, mě to už nebaví!“, „to se nenaučim.“, „ach jo.“

     Vše je uklizeno, jen na stolku leží nevypsané fixy. Tak co teď, co s načatým večerem? Potřebuji zaměstnat mozek, aby neblbnul. Jdu do knihovny, abych ukojil svou touhu po beletrii, celé měsíce zanedbávané. Vybírám si dvě knihy, dva romány. Zábava na týden.

     Přesně pět dní nato jdu do knihovny znovu. Vrátím ta dvě díla a vypůjčím si nová. Musím se ale k něčemu přiznat. Když jsem došel před pěti dny domů a začal číst, ležely na stolku fixy. Asi mě opravdu ovládají. Neodolal jsem.

     Přistupuji k pultíku, za nímž stojí slečna knihovnice. Nemá cenu zatloukat, myslím si. S odvahou do toho.

     „Jo a trošku jsem tam něco zatrh‘, ale jenom to důležitý.“

     Slečna knihovnice otvírá knihu, kterou jsem znesvětil fixem. Asi nevěří svým očím. Listuje a hrozí se víc a víc. Asi brzo vybuchne. Celý text je podtrhán a na zajímavé úseky ukazují ze stran tučné černé šipky a vykřičníky…

     Když ono to vážně bylo silnější než já.

     Ale fakt jsem podtrh‘ jenom to důležitý.