Kopání

Chybí mi chuť.

Chci něco prozradit sám sobě

ale z úst se namísto řeči vyplaví jenom výdech někam do polotmy zapomenutých sekund.

Pohyb ručičky je jako rána v kamenolomu

výbuch každou sekundu a já jsem oběť

i když jsem nestiskl knoflík detonátoru.

V sutinách kamenů těžce dýchám a čekám jestli mě vysvobodí

a vysvobozen

budu doufat v znovuzrození

jak milenci v románu co nepochopili

jak snadné je vlastně umřít-láska tě sama zabije.

Ráno se bojí promluvit a noc už se válí pod stolem v kocovině,

jen já jsem někde mezi světy-srdce bije,

ale duše je jen v polovině procesu,

je mi jedno kam doopravdy jdu a kolik toho unesu

je mi jedno kam doopravdy jdu a kolik toho přinesu.

Měl bych se bát jenže zapomínám kdo je strach.

Měl bych se bát toho co hrozil, že jednou obrátím se v prach

jenže vítr ne a ne se projít mojí ulicí,

chtěl bych se bát, ale zapomínám že v téhle sklenici už není ani na dně zbytek života,    

den se blíží,

blíží se tma.