Seděl sám v přeplněnym metru,

díval se do dálky, směti nohou a kabátů,

boty ho tlačili, ale smál ses,

ruce už nevnímal.

Vlak se tiše řítil tunelem bez světel.

Sem, tam problikla baterka,

tam, sem zazvonil mobil,

v dálce houkala husa,

a Sovák už v televizi nevystupuje,

smrt se snesla a umřelo,

zbylo jen ticho.

Seděla vedle něho v ruce kříž,

pár dřívek ve vlasech,

kapesník vykukoval jí z kapsy,

vlak se řítil do další stanice,

některá slova nebylo slyšet,

přesto křičela dál,

život se jí zdál nudný,

oběsila se na klice od záchoda,

sama si postavila hnízdo z větví,

a světlo se rozsvítilo.

Když se vzbudil seděla na okně,

když z něj slezla seděl pod stolem,

ptáci už nezpívali,

žáby mlčely,

a Svět?!

Svět byl stejný jako před 30.

A Svatý Petr se smál.