Tak předně bych důrazně upozornil, že žížala není žádný červ. Co je zarážející, není ani hadem ať už je jakkoliv dlouhá, nýbrž je kroužkovec. No já vím, že jako kroužek vůbec nevypadá a vůbec není dutá, ale to už tak bývá, že systém není logický a většinou ani systematický. Nyní už ale přímo k objektu zkoumání-přichází…

      Žížala je jak známo tvor vrtavý, lezavý až podlézavý. Každý ví, že vypadá jako červ, ale pro jednoduchost jí říkejme třeba…žížala. Ehm, tak co třeba taková žížala jí? To by mě zajímalo velmi. Víme přeci, že vyměšuje hlínu. No a jestli i žere hlínu a je z toho živa, jako květiny? Nebo je to tvor původu bájného stvořen z matičky Země ku její větší slávě? Pokud vyměšovanou hlínu nejí, ale prostě tvoří, pak…, nechce se mi ani pomyslet. Totiž, co bylo dřív-Země nebo žížala? Nechme raději těchto filosofických úvah a zaměřme se na zjistitelná fakta. Jest například známou pravdou, že žížalí peklo je dlážděno tvrdými a dle provinění i tlustými žulovými deskami, do kterých se žížaly marně a vpravdě věčně snaží zahrabat. Tak totiž kdysi stanovil mocný a spravedlivý bůh Kechem. Výchovy a dospívání se žížalám dostává, jak víme na hnojištích, kde se vyskytují v hojných počtech. Hnojiště je tak možno přirovnat k žížalím školkám a naopak pohříchu i některým lidským vzdělávacím institucím přiřknout titul hnojiště. Vyučující se tam od svých „žáků“ neliší vpodstatě jinak než velikostí a…řekněme pohlavní dospělostí, jejíž znakem je opasek. Ptáte se o kterémže hnojišti jsem hovořil? Inu mlčím, mlčím, jen se usmívám. Vpád inspektora v kosím fraku jest však pohromou pro jedny i druhé, neboť ten odhalí všechny nedostatky a kdo řádně nepiloval branou výchovu, jest mu vydán na milost a nemilost, kantor či žák. Ovšem z prohnilých vnitřností jednoho či druhého, může se učinit zle i takovému všežravci jakým je kos. Zvláště pokud prohnilých nadbytek z jednoho místa vybere. To pak chrčí a sípe, krká s prominutím havrany, nic řádně nevnímá a pohledem skelným šíré dáli měří, slzy na krajíčku. Než vše nedobré jednou přejde a i z prohnilých hnojišť vylezou nezkažení, mladí a životem kypící červící, připraveni razit si cestu hutnou zemí, vrtat metro, být hnáni krtky i krtonožkami, milovat se a smát až do smrti. A jakže ten život končí? Prachobyčejně. Jak jednou kdys řekl bůh Kechem: „Prach jsi a v prach se obrátíš, ať už jsi člověk nebo žížala.“

      Tolik tedy mé podobenství o žížalách. Fakta nebo fikce? Žert či vážné mínění? Skutečně chcete znát odpověď? Vážně žertujete.