Mé město je Industriální štika
kilometry drátů
tovární komíny
noční výkřiky z Libně
a nebe
namalované pařížskou modří
v podvečer 

Mé město je industriální štika
za nocí házím do ulic kousky chleba
a těstovin
vzpínám se ve vlnách
zastavuji čas 

tenhle souboj je neskonale vzrušující
malé haiku o čtyřech řádcích
balada o nesplněném snu
noční horor po litru červenýho
nekonečný
tichý souboj  

Mé město jsou kočičí hlavy
které se po dešti třpytí
             po bouři
             po milování
V těch nocích pak
znějí zvony jako hromobití 

Neplač broučku, mý město není zlý 

To ono
mě naučilo se bránit
ztrácet se v pravých chvílích
v tunelu
zkratkami
potokem
plivat z mostu do vody 

a nikde se nezastavit déle
než
na dvě vteřiny 

S vlastními démony
držet  se za ruce
kde jeden nemůže přežít
ve spojení číhá síla
která nám dávala zapomenout   

Tenkrát
jsme nebyli zdaleka jediní
ale ojedinělí
možná o to víc osamělejší
snad i tím
že si to nikdo z nás nepřipouštěl  

Bylo v tom něco šílenýho
vodopády slov a hodiny ticha
Byli jsme blázni
a ještě větší se z nás stávali 

Tušili jsme
že hlouběji než srdce se možná dá jít
ale utéct
že tam nejde 

co záleželo na tom kde budem v noci spát… 

Stačilo nám dívat se
stav ponoření se do sebe
jako do bazénu s mořskou vodou 

Měnili jsme tváře i těla
roztejkali se a tvarovali
do jinejch obrazců
hledali svoje cesty
Vysvobození
a
nezbývalo než začínat znova
a tak jsme začínali 

Každej jindy a jinak
a pokoušeli si věřit 

Aby člověk zapomněl
aby se dostal ze svíravýho kruhu
aby nepropadl panice
aby ho nezabili
nezahnali do slepejch uliček
Chtěli jsme slyšet tep svýho srdce
jeho nebeskou sílu
abychom nemysleli s předstihem
protože to nás mohlo dostat
kdykoli
nepřipravený a slepý 

A toho jsme se báli
tý děsivý samoty
která si už na nás začínala brousit drápy
ještě jsme nechtěli pryč
aspoň zatím ne
vydržet dokud to jde
a pokud možno se nezamilovat
protože to pak bolí ještě víc 

V okamžiku
kdy jsme roztříštili nebe
se uvnitř  
cosi vzepjalo a zařvalo
Byl čas začít jednat:
sakra rychle
protože někdo by to
taky nemusel vydržet 

Běhali jsme
ulicema a honili se s časem
Byli jsme moc dobrý
abychom to brali vážně
Bylo nám všechno jasný
i to
že jednou umřem
ale tím jsme se už dávno přestali zabejvat 

Možná nás tenkrát svedla náhoda
abychom spatřili
aspoň malý záblesk naděje...
proplétali jsme se samohláskami slov
a hledali v nich úkryt
ochranu
schovávali jsme se v podloubích
sledovali lysky na řece
a vyčkávali znamení
který se mohlo každou chvílí objevit 

Vyráželi jsme ihned
bez meškání
Jenom nezklamat
Být tam včas
A dávat pozor na zranění  

Milovala jsem tyhle běhy
s časem o závod
Vyhraješ-li přežiješ
a tak jsme to brali
a hledali všemožný zkratky
kde bychom mohli nabrat trochu sil 

Snad jsme zapírali sami sebe
abychom přežili
Aby nás naše industriální rybka
nemohla dohonit