Nepřestávej mluvit.

Jsi už hrozně dlouho potichu

a to ticho rve uši.

Já totiž potřebuji slyšet tvůj hlas,

neboť mne jak spásný maják

vyvádí z temnoty.

A proto, prosím, nepřestávej

už nikdy mluvit.

A také, prosím, neměj oči

tak bezvýrazně upřené na vzor koberce.

Zkus jimi ještě aspoň jednou

pohlédnout na mou tvář,

stačí na docela malou chvíli,

abych věděl,

že to, co v tobě plálo

dosud neuhaslo.

Zkus také, prosím, nenechávat

své bezvládné tělo ležet na podlaze.

Zakusuje se do něj chlad

a tvé dlaně

pak studí jako led.

Nezůstávej bez dechu ležet,

neboť ta nehybná rozprostřenost

tvého těla mě děsí.

A ještě jednu věc, prosím, nikdy nedělej.

Už nikdy, nikdy neumírej.

        Já umírám s tebou…