Utápím se v šedi města,
polykám tu tmavou zapáchající břečku
(plnými ústy)

máchám rukama
(jsem sebevrah)

padající střemhlav dolů
(pohřbena u hřbitovní zdi)

trosky pro něž je život kapka chlastu,
(kdo si na mě vzpomene?)

vajgly, vylovený z toho rozkoplýho koše
růžovýho koše v zaplivaný uličce, kde se
lidský pozůstatky, jen tak vyvrhnutý válí
(bez života, bez názorů)

a obalují se, jako kusy masa
pro ty „lepší“
(patřím mezi ně já?)

Baudelaire, tvá zdechlina krasavice,
s otvírajícím se tělem, jako prodejná děvka
natahují ruku a žádoucně mrkají svýma
krásnýma, dlouhýma řasama
z umělý hmoty,
rty naplněné silikonem
se lacině špulí a snaží se o úsměv
kam je jen zavál život, kam
(spím a odpočívám)???

vdechující tuny malým mořských živočichů
každý ukazuje svým směrem
( kdo mne polituje )

svou jemnou měkkou ručkou,
tak nevinou, tak nevinou,
jako byli ony, jako byli ti druzí
jako jsme byli my
( já sebevrah )

a každý z nás.