Neuvěřitelné se stalo skutečností a Ema mi konečně věnovala tu malou knížečku od Salmana Halma. Chvátám teď nočním městem  a mám ji pečlivě uloženou v náprsní kapse. Nad Prahou se  vznáší opar kouřové mlhy. Světla tramvaje, z které na Pohořelci vystupuji, se rozpouštějí jako by klesala do hlubiny oceánu.

      Je mi zima a tak si držím límec kabátu až těsně u krku. Z kopce cesta ubíhá rychleji, ale já odbočuji na Petřín. Studený vítr fouká po svahu a jsem rád, když konečně vcházím mezi tmavé stromy. Jejich kmeny nade mnou spínají holé paže. Po pár krocích vzhůru jsem na místě. Čekám.

      Když už mám pomalu chuť to vzdát a vrátit se zpátky, všimnu si konečně, že celou tu dobu tu stojí opřena o strom mladá žena. Hrkne to ve mne, ačkoli něco podobného jsem jistě mohl čekat.

      Žena můj úlek zjevně spatřila, ale nic neřekla, jen přešlápla na druhou nohu. Nevím, co udělat, a proto raději mlčím.

      „Podívej se do knížky,“ slyším konečně, ale nevím jestli to říká ona a nebo jen můj vnitřní hlas. Pod světlem lampy zkoumám těch několik řádků na páté stránce s hexagramem. „Ano, už vím“ promluví moje ústa a žena, teď vidím, že je to spíš dívka, postoupí vpřed a radostně se mne chytí pod paží. „Můžeme jít?“ ptá se a tiskne se ke mne. Má divoké rusé vlasy a já jí vedu Petřínem dál a dál. Nemůže se ale dočkat a nakonec tahá ona mne. Skoro běžíme. Mlha zahaluje cestu před i za námi a já přestávám vnímat čas.

      V těch končinách jsem nikdy předtím nebyl, přicházíme ke starému opuštěnému domu. Z jedné strany se krčí ke svahu, ale z druhé se tyčí mohutný štít. Vypadá to, že dům musel vyhořet. Z oken se k nebi plazí černé jazyky.

      Dívka mne postrkuje dovnitř. Nelíbí se mi to. Opuštěné domy mne vždycky až příliš připomínaly opuštěné hroby. A ještě to ticho tmavého parku. Město hučí kdesi v dálce kolem břehů Vltavy. Vstupujeme.

      Po příkrých schodech se válí rozbité sklo. Když dívka vybíhá nahoru, vidím, že je bosá. „Jak se jmenuješ?“ ptám se.

      „Jsem Saša,“ zubí se. „Pojď.“

      Nahoře je dlouhá chodba a spoustu pokojů. Ze zdí trčí dráty, všude je spoustu grafitů. V matném světle žluté mlhy vidím, že Saša otvírá veliké dveře na konci. Je zvláštní, že v Praze není nikdy tma. Trošku mne mrazí v zádech. Následuji jí.

      Ocitáme se společně v rozlehlém pokoji. Zůstaly tu ještě zbytky starého nábytku, uprostřed stojí houpací křeslo. Její ruka mě k němu vede a já usedám. Saša si mi nato sedá k nohám a otáčí ke mně své velké kočičí oči. Přemítám, co přijde teď.

      „Tak už začni,“ zaškemrá a vytrhne mne z úvah. Nevím, s čím mám začít, a proto znovu otvírám knížku. „Strana 28,“ radí mi Saša a já koukám, že na stránce 28 je nějaká báseň. Začínám číst a po prvním verši poznávám svůj vlastní rukopis.

      „Když svírala se ve mně duše má..“

      Saša poposedne a uvelebí se lépe k poslechu, očima mi teď visí na rtech. Na dalších stránkách jsou rovněž mé básně, dokonce i na straně pět, odkud zmizel hexagram. Čtu jednu za druhou a slova se nesou tím podivným místem. Saša vytrvale poslouchá. Když už ji hlava umdlévá, opře si bradu o mé koleno. Cítím se nesmírně zavázán jejím zájmem o mou poezii.   

      Po nějaké době si uvědomuji, že nejsem schopen vnímat obsah svých veršů. Slyším jen jejich rytmus a jejich fázování, přesto však, a je to dost zvláštní, mám pocit, že jim skvěle rozumím, a že jsou mimořádně povedené.  Čtu dál se zvláště velkým potěšením a nemůžu přestat. Musí to už trvat hodiny.

      Když začne venku svítat shlédnu dolů a vidím, že Saša už u mých nohou nesedí. Zřejmě si musela odskočit a tak konečně zavírám knížku a čekám na ni. Nepřichází. Proč odešla? Čekám ještě asi hodinu a pak, celý prokřehlý, vstávám a odcházím také.

Je sobota dopoledne a Petřín je plný lidí. Chlapci se kloužou po namrzlých svazích a několik dívek posedává na zábradlí dětského hřiště. Žádná z nich ale nemá rusé vlasy. Přemítám, jestli má smysl Sašu hledat.

Na Újezdě čekám na tramvaj a mám chvilku abych opět vytáhl svou knížku, kterou mi Ema darovala. Z náprsní kapsy vytahuji ale jen vlastní blok v papírové vazbě. Je plný nedokončených veršů, plný škrtanců a čmáranic. Stěží si dovedu představit, že by z něj někdo dokázal recitovat poezii.

Tak tedy Ema mě pěkně podvedla. Kdo by něco takového řekl do prostinké figurky vyvedené tuží na poslední straně? Má úsměv od ucha k uchu a prsa jako dva balónky. Ale kašlu na to. Možná byla jen naštvaná, že jsem ji křivě nakreslil.

Přijíždí tramvaj a já do ni nasedám. Společně pak mizíme v městském provozu a já mám pocit kamene, který klesá zpátky ke dnu.

Obešel jsem snad všechny knihovny ve městě, ale od Salmana Halma neměli jediný svazek. Ema se na rozdíl od ostatních knihovnic dušovala, že toho autora zaručeně zná a tvrdí to stále. Uvažuji teď, zda ji dám druhou šanci.