Sněhové vločky se snášely k zemi a desátník Jeff Novotny je zachmuřeně pozoroval. Už více, jak týden on a osm vojáků přebývalo ve zřícenině hradu. Díky proviantu, který měli, na tom až tak špatně nebyli. Nevěděli však, jak se vyvíjí válečná situace.
„Slyšíte. To vypadá na vzdálenou dělostřeleckou palbu,“ oslovil ho pojednou poručík Thomas Collins.
„Hm. Taky se mi před chvíli zdálo, že ji slyším,“ řekl Novotny a pozorněji začal naslouchat.
„Jo. Máte pravdu. Hrome! To by znamenalo, že naši zatlačujou Němce nazpátek.“
„Pokud nás tu Němčouři nevyhmátnou, tak bychom z toho mohli vyváznout.“
„Štěstěna nám zatím byla nakloněna. Musíme doufat, že bude i nadále.“
Všichni hned pookřáli a vrátil se jim optimismus. Žádné německé vojáky zatím v okolí nespatřili a vypadalo to, že by přitom mohlo zůstat do té doby, než k nim proniknou americké jednotky.
Den ubíhal v naprostém klidu a dělostřelecká palba byla slyšet už velmi zřetelně. Náhle se však ozval hluk motorů a to nevěstilo nic dobrého. Štěstí, jak se zdálo, je přeci jen začalo opouštět.
Po zasněžené cestě se sunula dvojice obrněných transportéru, na kterých byly namalované černé kříže.
„Zatraceně! Budete střílet jen na můj povel!“ rozkázal poručík a jako ostatní se přikrčil na hradbách.
„Jestli tady jen projedou, tak nás neobjevěj,“ mínil Novotny.
„Rozhodně se těm parchantům nevzdám,“ ozval se jeden z vojáků.
„Pokud nás ale objeví, tak nemáme šanci,“ konstatoval vážně Novotny.
„Chcete se někdo vzdát?“ zeptal se Collins všech.
Odpovědí mu bylo jen nesouhlasné zavrtění hlavami.
První transportér ve sněhu zapadl a řidič se ho marně snažil znovu rozjet. Hned na to z něho němečtí vojáci vyskákali a tlačili ho. Totéž se opakovalo i u druhého transportéru. Uběhlo několik dlouhých minut a transportéry se doplahočily do blízkosti zříceniny. Vojáci z nich pak začali vykládat minomety.
„Budou tady chtít zaujmout postavení. Musíme začít střílet!“ řekl Novotny a pravou rukou uchopil granát.
„Rychle si připravte každý jeden granát!“ vyhrkl poručík Collins.
Skupina asi třiceti Němců si to namířila ke zřícenině, zatímco ostatní rozložili minomety a začali je rozmisťovat v okolí cesty. Těm, co šli ke zřícenině, zbývalo k ní už jen několik desítek metrů.
„Hoďte granáty co neblíže k těm transportérům!“ rozkázal poručík. Poté se ozvalo několikanásobné cvaknutí, jak všichni trhli pojistkami od granátů.
Novotny se za hradbou nadzvedl a pravou rukou mrštil granát. Zároveň prostorem mezi dvěma hradbami zahlédl jdoucí Němce, z nichž jeden pohlédl přímo jeho směrem.
„Achtung!“ zařval onen německý voják při pohledu na letící granáty, které ve vzduchu opisovaly velký oblouk. Skupina Němců sebou doslova praštila na sníh.
Vzápětí zaduněla série explozí, při kterých se do výšky zvedl sníh. Několik těl nejblíže výbuchů bylo odhozeno do stran a hned na to se ozvaly i výkřiky zasažených vojáků, z niž se někteří začali na sněhu svíjet. A zakrátko se objevily kolem několika těl na sněhu krvavé skvrny.
Z hradeb se současně ozvala střelba z automatických pušek a samopalů. Ležící Němci, kteří přežili, přímo před hradbami počali také ze svých zbraní střílet. Právě na ně se však soustředila největší palba.
Novotny zalícil automatickou pušku na jednoho ležícího vojáka a stiskl několikrát spoušť. Voják hned zůstal bezvládně na sněhu ležet. Současně o něco dále skrčený Němec za stromem střílel ze samopalu a kulky dopadaly na horní část hradeb. Rychle toho to pálícího nepřátelského vojáka Novotny dostal na mušku, načež stiskl spoušť. Přitom vedle něho na hradbách stojící voják vykřikl a zhroutil se, přičemž mu z obličeje prýštila krev. Zároveň ve stejný okamžik přestal střílet i onen německý voják za stromem. Poté Novotny přes hlaveň pušky postřehl, jak Němec sebou škubl, chytl se rukama za krk a při kmeni stromu se sesul. A pak se náhle do pokračující střelby ozval charakteristický zvuk pálícího kulometu umístěného na jednom transportéru.
KONEC TŘETÍ ČÁSTI. |
aldebaran 
Humble 
josefk 