Stál jsem na pobřeží v touze vzlétnout a vnořit se do vln bouřícího moře – cítil jsem dávné volání. Byl jsem okouzlen stejně jako kdykoliv předtím. Jediné, co mě volalo mezi ostatní elfy, bylo porozumění lesa. I to se však vytrácelo. Jako poslední okřídlený jsem byl přeci předurčen k letu do mořských hlubin. Jen se dívat a vychutnávat taje podivuhodného podmořského světa. V duchu jsem si odříkával mantru všech okřídlených. V tu chvíli se mi před očima objevila tvář mého děda. Mluvil ke mně, ale nerozuměl jsem žádnému z jeho slov. Jakási mlha mi zastřela vědomí. Pak jsem jen nejasně zaslechl svůj hlas. >>Alwale on te korras<< V opojení jsem rozepjal křídla a doufaje v přízeň bohyně Ethel, vzlétl unášen proudy větru. Stále nahoru. Výš a výš. Výkřik. Když jsem se probral, ležel jsem kus od pobřeží. Má krásná křídla se pomalu v kusech snášela na okolní skály. Vedle mě ležela jakási dívka. Chvilku mi trvalo, než jsem poznal její tvář. Nejtišší dívka ve vesnici. Lithem. Pohladil jsem ji po tváři a ucukl jsem. Byla ledově chladná. S hrůzou jsem si uvědomil, že nedýchá. Zkusil jsem tep. Nic. „Je mrtvá,“ hlesl jsem a proud slz mi smáčel tvář. „Lerrimarosi, poslouchej,“ ozval se hlas, který mě celého obklopil. Nikoho jsem neviděl, věděl jsem však, že to nemůže být nikdo jiný než sama nesmrtelná Ethel, bohyně, v jejíž přízeň jsem doufal. Otřel jsem slzy a posadil se. „Nebyl jsi dostatečně připraven pro rituál, jenž jsi chtěl provést. Jen nemnohým z tvého rodu je souzeno moře. Tvůj děd to dokázal, ale ten byl trpělivý. Dokázal svou touhu potlačit, žil spořádaný život ve vesnici a připravoval se na den vzlétnutí. Tys žil jen pro svou touhu a tím jsi ubíjel život v ostatních. Měli strach, že se ukvapíš. Nejvíce si to uvědomila právě Lithem.“ „Proč musela zemřít právě ona? Ona, tichá a nevinná …“ Hlas mi nějak odumřel. Uvědomil jsem si, že moje spalující touha po moři mě zbavila veškerých pout k životu ve vesnici. „Chtěla, abys žil Lerrimarosi. Ne jako jiní létavci, kteří se neovládli,“ ozval se hlas po chvilce. „A já žádala oběť. Buďto ty anebo ona.“ „Ale proč?“ zeptal jsem se zbytečně. Odpověď jsem znal, ale nechtěl jsem si ji připustit. „Nebyl jsi připraven. A ona jako jediná si uvědomovala možné důsledky.“ Na to jsem nemohl nic říci. Najednou jsem se cítil prázdný, nicotný a zbytečný. „Proč mi nic neřekla?“ „Neposlouchal bys ji. A ona tě milovala – chtěla pro tebe jen to nejlepší, proto se za tebe obětovala.“ Opět jsem se nezmohl na žádnou odpověď. Příliš jsem se věnoval moři. Ostatní elfové se mě stranili. I matka se mi vyhýbala. Teď jsem pochopil, že všichni byli sevřeni temnou úzkostí a strachem o můj život. Nikdo však nic neudělal. A ta, která udělala, za to zaplatila životem. Zvedl jsem Lithemino tělo a otočil se k moři. „Jsi krutá, Ethel. Ale věřím, že díky Lithem jsem dostal druhou šanci. Šanci žít tak jak se má.“ S těmito slovy jsem se otočil k moři zády a vykročil směrem k vesnici. „Věřím, že tomu tak bude,“ ozval se hlas. Ještě jsem se otočil a díval se na zbytky křídel, které vítr sfoukával ze skal do moře. „Budu se snažit, Ethel. Kvůli sobě. Ale hlavně kvůli Lithemině oběti, která byla vykonána.“ Pak jsem se od moře navždy odvrátil a pomalu se vydal k vesnici s Lithem v náruči. |