Dílo #11962
Autor:Rowenna
Druh:<žádný>
Kategorie:Poezie/Volné verše
Zóna:Jasoň
Datum publikace:09.12.2004 08:30
Počet návštěv:1386
Počet názorů:18
Hodnocení:16
Patří do archívu:<Soukromý> gabio: gabio: Směju se i pláču,
<Soukromý> Hester: Hesteří chaotický výběr,
<Soukromý> Biri: jako by ze me,
<Soukromý> Diotima: Osrdeční eroze,
<Soukromý> Cekanka_ucekana: Proč se řiká "husí kůže"? Neni krůtí větší?

Povídání o psotách, slotách, milostech

Někdy jsem bydlela v botě. Ve staré, měkké sešlapané botě, kde to zajímavě vonělo. Občas si mě vylovil z boty člověk, položil na záda, a sledoval, jak mi srdce napíná  křehkou kůži v rytmu mi-lost, mi-lost. Po polských předcích mi probublávalo tělem a kůží tušení, že v polštině „milošč“ neznamená „smilování“ ale lásku. Někdy, unavená tímhle problémem, jsem se schovala do kukačkových hodin. Tam mě nehledal nikdo. Poddávala jsem se jiným rytmům, bác, bác, bum, bum, někdy jsem vylezla místo kukačky a volala jsem za ní její „kuku, kuku“. Ale to jenom v noci. V noci jsem taky šplhala po závaží, nahoru, dolů, nahoru, dolů, jen v noci, aby mě nikdo neviděl. Jednou mě pozorovala kočka. Seděla na kredenci. Bála jsem se koček. Tahle bušila ocasem do kredence, ale její oči, velké, kulaté, se nepohnuly. Nemžikly, neuhnuly pohledem. Koček jsem se bála i jako rybka v akváriu. Připlouvala jsem k hadičce, odkud vybublával vzduch, otvírala jsem do kulata tlamičku, a za sklem mě bez pohnutí sledovaly velké kulaté kočičí oči.

Časem jsem se naučila dělat všechny ty věci, zřejmě důležité. Odemykat a zamykat dveře a nespat v noci v kapradí. Chodit po chodníku správným způsobem, a ne s jednou nohou na silnici a jen s jednou na chodníku. Porodit dítě. Nakojit je. Vyprat čepičky. Hodně čepiček. Zacházet se zápalkami. Přikrývat si ústa při zívání a kašli. Neplakat a nesmát se, když to nikdo nečeká. Myslím, že jsem se tyhle všechny věci naučila obstojně. Ne výborně, obstojně. Jen někdy, když jsem rovnala večer dětské botičky, koukala jsem, jestli tam není „ta další“. Chtěla jsem se podívat, jestli i její srdce bude vyznávat „milošč, milošč“. Ale v botě byl většinou jen písek, někdy kamínek. Jednou tam spadnul pavouk. Někdy jsem pozorovala kukačkové hodiny, ale respektovala jsem, že tam sáhnout nesmím. „Bydlí asi tam, ta další,“ říkala jsem si, a cítila se spokojená. Naše kočka se někdy tvářila, že zahlédla něco, co jiní vidět nemohou. Ale to kočky občas dělají. Nesla jsem dítě teplou vodou termálního koupaliště do rohu, odkud v bublinkách vyvěrala teplá voda. Stál tam dědek, tlustý, s kapesníkem na hlavě, cípy trčely jak směšné hloupé rohy, nabobtnával těmi teplými bublinkami, dítě otevíralo do kulata pusinku, jak rybí tlamičku, a já jsem cítila zlobu na dědka, který si přivlastnil všechny teplé bublinky. Dodneška ji cítím. Neměla jsem ráda tyhle staré lidi.

Dnes nemám ráda sebe. Přistihuji se v autobuse, že sedím, a přemítám, že teď už přece nemusím nikoho pustit sednout. Že už jsem si věkem vysloužila právo na sezení, zrovna jako ten dědek se domníval, že si věkem přisvojil právo na bublinky. Přemýšlím, jestli není na čase se vrátit zpátky do boty. Přemýšlím, že až si mě občas někdo vytáhne a položí na svou dlaň na záda, jestli srdce bude jen rytmicky tepat „pso-ty slo-ty pso-ty slo-ty“, nebo jestli si vzpomene na dávný rytmus:  „milošč, pane, milošč.“ Asi bych neměla myslet na básně. Ale "té další" ještě jeden vzkaz.

Veřej se neustrne

ty dechem nešetříš

a vržeš, skřípáš

vržeš

 

v padání    v letu

snažíš se z výšky dosednout

na naznačený křížek

 

Málokdo začíná

epilogem. Tak bylo nebylo

v oprátce na skobě

uvízl nahý

podám mu ruku

on ožije. Někdy bych chtěla

napsat příběh

o vůních

dětech

čepicích

 

je pod čepicí

rejdů rejd a ze slepic

je vývar. Někdy je smutek

tak banální

že pes by nevyštěk.

Někdy je zklamání.

Někdy je mastný samotek

a leskne se mu pleš.

Někdy je v zubech písek.

 

Někdy je někdo samoten

a já pak můžu

říct

 

my, kteří sedíme

tak pěkně v kruhu

se sesedneme

 

ať měkce dopadneš

Názory čtenářů
09.12.2004 08:41
josefk
jsi nezkrotná nebo nezkrocená ? :-)))
09.12.2004 10:15
Seregil
.. zvláštní pojetí poezie... líbí moc...
09.12.2004 11:56
Rowenna
Hele, Libero, zrovna tvůj názor by mě zajímal. :-)
09.12.2004 12:12
midiman
Do prčic... Já bych chtěl do nějaký botky taky, nebyla by tam ještě jedna? Mohli bychom si povídat a třeba si i šlápnout na jazyk a třeba by nám někdo uvázal tkaničku... promiň, kecám. Vlastně není co dodat*
09.12.2004 12:14
Biri
Sice nejsem Libero, ale tohle me zasahlo doprostred srdce...
Nadherny****
09.12.2004 13:53
Hester
zásah *****
09.12.2004 14:12
hajka
skvěle, jak sem psala vedle :o)))
09.12.2004 15:04
LIBERO
zrovna u Tebe si ho radši nechám projít hlavou, než napsat něco neuváženého... .-)

F.
09.12.2004 16:51
Hester
jsem se vrátila, abych se znovu potěšila a zařadila si skvostík do archívu... taky se mi moc líbí midimanova reakce :-)
10.12.2004 13:56
Diotima
Nobelova cena!********** (doufám, že to někde nabídneš! můžu se taky poptat? :-) )
10.12.2004 13:59
Rowenna
Na co se chceš poptávat? Klidně se mě zeptej. :-)
10.12.2004 14:45
Diotima
jestli už nechceš začít pracovat na Nobelově ceně - konečně ...:-)))
10.12.2004 20:29
gabio
t
12.12.2004 10:52
Humble
V kombinaci s prózou dobrá poezie vždycky vynikne :o)*
14.12.2004 08:20
Cekanka_ucekana
Kurva, po ránu jsem si nevybrala lehkej kousek :-)
14.12.2004 08:21
Cekanka_ucekana
teda ale náhodou jsem to přečetla celý :-)))))
15.12.2004 21:01
Dick
Houpání v síti mezi dvěma stromy,když mě ovívá letní vánek je stejné jako číst toto perlovaté dílko!!!

T*od Rcch.
26.12.2004 12:30
johanna
Málokdo začíná
epilogem

zajímavě a čtivě od začátku do konce.. je v tom cítit pisatelka - matka, v psotách, slotách a štěstí, v únavě a radosti. matka jenže oblévá náručím ochranné pásmo svého domova

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)