Vaše díla  Vaše sbírky  Avíza  Názory  Vámi hodnocená díla  Vaše názory  Historie  Oblíbení autoři  Vaše stránka 

Dílo #11901
Autor:Polly
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:06.12.2004 20:17
Počet návštěv:976
Počet názorů:5
Hodnocení:2

Krajina Zděšení II
IV. Moře bylo plné lidí, všichni stáli a dívali se na mě. Zatažené nebe se téměř dotýkalo našich hlav. Byla jsem zachumlaná do modrého šátku a třásla jsem se zimou. Červené šaty, které jsem měla půjčené od Sassanky, byly krátké a vítr mi o lýtka bičoval ledovou tříšť. Arwy stál vedle mě. Měl nepřítomný pohled upřený do dálky. Ledová plocha, na které jsme se pohybovali se začala proměňovat v zrcadlo, které odráželo naše stíny plující pod Mořskou hladinou. Dívala jsem se pod nohy a viděla Arwyho v podobě velké ryby s kulatýma doširoka rozevřenýma očima, jak naprázdno otevírá a zavírá ústa. „Arwy, plave pod tebou ryba,“ zatahala jsem ho za rukáv a ukázala dolů. Vůbec mě nevnímal. Zíral před sebe do bílé tmy. Zdálo se, že někoho nebo něco vyhlíží, jakoby se mělo něco stát nebo naopak vrátit. Můj odraz v zrcadle byl podobný. Sledovala jsem velikou zelenou rybu, která mě na každém kroku pronásledovala. Ptáci s vyčnívajícími křídli se začali třást a rozechvěli zrcadlo, v němž se objevily dlouhé pukliny. Otočila jsem se a chtěla utíkat na břeh, ale Arwy mě zadržel a ukázal před sebe. „Vidíš?“ zeptal se a pobaveně se ušklíbnul. „Přišel Obrovský skřítek. To je špatné znamení.“ Ze tmy před námi se vynořila dlouhá postava, která stála na vysokých nohou a její tělo se prodlužovalo stále výš nad naše hlavy. Obrovský skřítek proběhl kolem nás a zůstal stát nedaleko. V ruce držel mlýnek a začal s ním točit. „To je špatné znamení,“ opakoval Arwy a pevně mě chytil za paži. Hladina pod našima nohama zapraskala. Sklonili jsme hlavu a spatřili pod ledem Sassanku, jak plave a buší na ledovou zeď. Otevírala němá ústa, ze kterých vycházely malé bublinky. Pevně zavírala oči, jako by z plných plic křičela. Lidé, kteří předtím stáli kolem nás, se potápěli a stahovali ji do hloubky. Sassanka kopala nohama a máchala rukama, ale nebylo jí to nic platné. Šaty vlály kolem ní jako závoj, na rukou měla pouťové prstýnky a já jsem si v duchu pomyslela, že jí to moc sluší. Mizela ve temnotách Moře a my jsme jí s Arwym mávali na rozloučenou. Najednou jsem si uvědomila, že už Sassanku nikdy nespatříme a začala jsem brečet. Slzy zamrzly a na očích se mi utvořila jinovatka. Slyšela jsem, jak Obrovský skřítek znovu zatočil mlýnkem. Přestala jsem dýchat. Arwyho stisk ruky povolil, až docela zmizel. Protřela jsem si oči a spatřila kolem sebe širokou louku plnou květin. Nebe bylo pomněnkově modré, a přestože jsem nespatřila žádné slunce, žlutě zářilo. Louka se zdála tak veliká, že se nedalo dohlédnout na její konec. Nikde kolem nebyli žádní lidé, ale když jsem se otočila, spatřila jsem za sebou sněhově bílou ovečku. Měla hebkou vlnu a kolem krku omotaný provázek se zvonečkem. Pomazlila jsem se s ní a potom jsem se vydala podél zbořeného plotu. Ovečka šla hned za mnou. Uvědomila jsem si, že neslyším cinkat zvonek. V prostoru se nerozléhal jediný zvuk. Trochu mě to vyděsilo, ale pokračovala jsem dál, až jsem došla na vyšlapanou stezku a po ní až k dřevěnému stavení. Na dvoře ležel dřevěný špalek. Když jsme se přiblížili, uviděla jsem na špalku ležet mrtvou slepici bez hlavy. Z krku jí trčely cáry masa a zbytek kosti. Ovečka k ní přistoupila a začala ji okusovat. Chtěla jsem utíkat, ale nemohla jsem se pohnout. Najednou jsem si uvědomila, že to nemůže být skutečnost. Otevřela jsem tedy oči, ale byla jsem v dalším snu. Znovu jsem tedy otevřela otevřené oči, ale nepomohlo to. Uvědomila jsem si, že už se nikdy neprobudím. Obrovský trpaslík do třetice zatočil mlýnkem. Ležela jsem na posteli v nemocnici. Přistoupila ke mně nějaká žena a tvrdila mi, že je má matka. Nevěřila jsem jí a ona křičela a sprostě mi nadávala. Vstala jsem a vyšla na chodbu. Žena zůstala uvnitř a rozbíjela židlí zamřížované zrcadlo. Na chodbě jsem potkala dívku, která mi byla hrozně povědomá. „Jsem tvoje nejlepší kamarádka,“ vysvětlila mi. Zkoumavě jsem si ji prohlížela. Byla to černoška a měla na sobě velice drahé oblečení. „Už nekradu, jsem vyléčená,“ oznámila mi zatímco si strkala do kabelky všechny předměty, které na chodbě našla. Zavedla mě k sobě do pokoje, kde na posteli seděla další dívka. Měla bledý, smutný obličej a tmavé kruhy pod očima. Černoška si sedla si před zrcadlo a z kabelky vyndala náhrdelník s krásnými ornamenty. „Máš hezký řetízek,“ řekla jsem jí, když jsem jí ho zapínala kolem krku. „Ty máš zase pěkné prstýnky. Víš co, půjč mi je, zítra ti je vrátím.“ Pohlédla jsem na své prsty a spatřila pouťové prstýnky s kamínkem, které mi zbyly po mrtvé Sassance. „Ne, prstýnky ti nedám,“ vykřikla jsem a ustoupila o krok dozadu. „Chci si jenom dokázat, že už nekradu, jsem vyléčená!“ „Dám ti cokoliv, ale prstýnky ne.“ „Jsi zlá, když jí nevěříš!“ ozvala se dívka sedící na posteli. Černoška se na mě vrhla a začala mi prstýnky strhávat z prstů. Měla jsem hrozný strach, že mi je vezme a začala jsem křičet. Černoška se lekla a pustila mě. Vyběhla jsem na chodbu a hledala svůj pokoj. Poznala jsem ho podle rozbitého zrcadla. Lehla jsem si na postel a dívala se do stropu. Do místnosti vstoupil muž v černém plášti. Vzpomněla jsem si, že to je můj otec. Posadila jsem se na posteli a překvapeně na něj hleděla. Mlčky mi podal štos papírů. Poznala jsem dopisy, které jsem kdysi psala. Začala jsem brečet, že mi je všechny přečetl. „Teď vím, že jsi mi ten kufr vzala ty,“ prohlásil s úsměvem a odešel. Do pokoje vešla moje mladší sestra a sedla si na protější nepovlečenou postel. Naklonila se ke mně a promluvila vážným hlasem. „Babička viděla šestnáctiletou holku, která uklouzla na mokrém ručníku. Prý byla nedýchavičná.“ „A umřela?“ zeptala jsem se. „Prý jo.“ Dostala jsem hysterický záchvat, křičela jsem a pěstmi bušila do zdi. Sestra se podivila, přešla ke skříňce, na které stálo rádio a nahlas ho pustila, aby mě nikdo neslyšel. „Sarrah, vstávej! Tady nemůžeš spát,“ zalomcoval se mnou Isaac a pomohl mi se zvednout. Trochu jsem se vzpamatovala a zjistila, že mi je příšerná zima. Isaac a Arwy klečeli vedle mě. „Co to děláte?“ „Odřezáváme Sassanku,“ odpověděl Arwy. Naklonila jsem se mu přes rameno a spatřila na zemi ležící bezvládné tělo v modrých šatech. Vlasy měla rozhozené v kaluži krve, která jí vytékala nad spánkem a rozlévala se po ledové ploše zmrzlého Moře. Arwy měl v ruce malý nožík, kterým odřezával Sassance končetiny. Isaac se jí pokoušel odstranit hlavu a přeřezával jí krk. „Sassanka je mrtvá?“ zeptala jsem se nechápavě. „Spadla z Útesu,“ vysvětlil Isaac, „musíme ji pohřbít do Moře.“ „A proč ji odřezávate?“ „Pohřbíme ji po částech, aby ji nenašli panenky a nesložili.“ Odvrátila jsem se a vyděšeně zírala do tmy, ze které na mě mrkaly tisíce průzračně modrých očí. Probudila jsem se před východem slunce. Ležela jsem na dehtové střeše a pod hlavou jsem měla betonový panel. Rozhlédla jsem se a spatřila kolem sebe panelové domy, které byly lemovány ze všech stran pouští, jen v dálce vyrůstaly vysoké tmavé skály. Východní obzor se začínal zbarvovat do ohnivých barev. Část oblohy zmodrala a zbytek zůstal potažen černým závojem noci. Od moře vál jen slabý, chladný vítr. Všude vládlo ticho. Slunce se škrábalo na obzor a zanechávalo za sebou krvavé šrámy. Z nebe stékaly červené potoky a skrz zející rány chvílemi prosvítaly hvězdy. Pozorovala jsem ranní zápas dne s nocí. Slunce se přehouplo nad poušť a propadlo se do oblohy, odkud vylétlo do vesmíru. Zůstala po něm obrovská hořící díra nad obzorem. Ticho bylo přerušeno klapavým zvukem točícího se mlýnku. Otočila jsem se. Na dehtové posteli ležel Arwy a klidně spal. Zatřásla jsem s ním, ale nevzbudil se. „Vstávej!“ vykřikla jsem a on se převrátil na záda. Otevřel oči. „Co se děje?“ zamrkal překvapeně. „Jak se dostaneme dolů?“ zeptala jsem se. Střecha byla z jednolité desky, nikde žádný otvor. Arwy vstal a rozhlédl se. Chvíli přemýšlel. Přecházela jsem podél okrajů budovy a shlížela dolů. Ulice se ztrácela v nedohlednu tmavého prostoru pode mnou. „Musíte jedině skočit dolů,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila vysokého muže s cylindrem. Opíral se o dřevěnou vyřezávanou hůlku a důležitě zvedal obočí. „Nebo si raději zahrajete šachy?“ nabídnul mi a zvednul klobouk. Na hlavě mu seděla figurka bílého pěšce. Nejistě jsem přikývla hlavou. Muž si sednul na zem a rozložil před sebe šachovnici. „Znáte pravidla?“ zeptal se a z kapsy kabátu vyndal žiletku. Pokrčila jsem rameny a sledovala jeho ruce. Natáhnul mi paži a na zápěstí pravé ruky rychlým pohybem otevřel žíly. Na dehtovou střechu stékala krev. Vyděšeně jsem ucukla a zakryla si ruku. „Odpočítávadlo,“ vysvětlil a významně na mě pohlédnul. „Máte za úkol zabít mého pěšce. Pokud se Vám to podaří, ukáži Vám východ. Hra končí v okamžiku, kdy vykrvácíte.“ Přikývla jsem a sedla si naproti němu. Ještě než jsme zahájili první tah, utvořila se pode mnou červená kaluž krve. Z cylindru vyjímal jednotlivé figurky a přiřazoval jim určená místa na šachovnici. Rozhlížela jsem se po střeše a hledala Arwyho. Nikde jsem ho neviděla. Muž si nasadil klobouk a okamžitě přesunul svoji figurku. Byla řada na mě. Po šachovnici se rozlily tři proužky krve. V. „Co to děláš?“ uslyšela jsem hlas někde kolem sebe. „Hraju,“ odpověděla jsem a snažila se zaostřit před sebe. Kolem mě se rozprostírala nezřetelná mlha s náznaky neostrých předmětů. „Sarrah přestaň!“ Někdo mi vzal ruce. Cítila jsem teplo lidské kůže. Mžourala jsem do bílé tmy. „Musím zabít pěšce.“ „Neblázni, neseď tu nebo zmrzneš.“ „Dostanu nás odtud. Nebudeme muset skákat dolů.“ „Pojď, půjdeme po cestě.“ Namáhavě jsem se zvedla ze sněhu. Arwy mě odváděl vánicí. Uvědomila jsem si postupně všechny části těla, byla mi zima a začala jsem se třást. Vraceli jsme se od Útesu do Města. „Kde je Sassanka?“ ptala jsem se a ohlížela se kolem „Sassanka spí,“ odpověděl a přitiskl mě k sobě. Choulila jsem se do šátku a sledovala bosé nohy, které mi při každém kroku vydouvaly lem šatů. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem se probudila na poušti a šla po vyprahlé půdě. Přestože foukal ledový výtr, měla jsem v ústech sucho a cítila jsem se stejně zmateně, jako tenkrát. Dorazili jsme do Města a prošly tmavými ulicemi, ve kterých jsme potkali jedinou lampu. Pod ní seděl Sirotek s nastevenou čepicí. Ohlédla jsem se za ním, ale nezvedl hlavu, ani když jsme procházeli kolem. Nikdy se na nikoho nedíval, jen občas nezúčastněně sledoval bezúčelné počínání tmavých postav vrážejících do lampy. Vzpomněla jsem si na jednoho z nich, který v den mého návratu vrazil hlavou do okna baru. Zpod obvazu mu stékaly nachové provázky krve. Nevím, co se s ním potom stalo, někdo ho prý odnesl do nemocnice a zavřel do místnosti bez oken, aby nenašel cestu ven. Arwy tvrdil, že jsou to andělé, kteří z nějakých důvodů bloudí po poušti a protože jsou schopni přes obvaz vnímat jen světlo, přicházejí v noci do Města a vrážejí do lampy. „Svlékni se,“ řekl Arwy, když jsme dorazili do našeho pokoje. Pokusil se rozsvítit lampu, ale nebylo v ní už dost soli. Lehla jsem si na matraci a přikryla se dekou. Arwy se chvíli potýkal s lampou a potom přešel k oknu. „Zdálo se mi o sestře,“ prohodila jsem a zívla. Byla jsem strašně unavená a chtělo se mi spát. Arwy stál u okna a sledoval mě, jak usínám. Na okno se sesedly vrány a brečely. Ráno mě probudily tlumené vzlyky přivázané panenky. Ležela na zemi a z pod pásky přes ústa jí stékaly sliny. Z části těla jí čouhaly kusy vaty. Mrtvé oko se vodnatě lesklo a druhé zčásti zakrývalo rozbité víčko. Zkusila jsem jí dloubnout do mléčného bělma, ale víčko zůstalo přivřené. „Chudáčku,“ politovala jsem panenku, „nemůžeš ani spát.“ Arwy se probudil. Vstal a mlčky odešel z pokoje. Chvíli jsem jen tak ležela a zírala do stropu. Venku zářilo slunce jako každý den. Ohřívající se vzduch proudil polopráznými paneláky a přinášel z pouště písečný prach. Omyla jsem se v lavoru, ve kterém zbývala už jen malinká loužička vody. Vyšla jsem z pokoje a sestoupila po schodech do přízemí. Na obrobníku seděl Isaac a z dlouhé chvíle házel po krysách uvězněných ve výtahové šachtě kameny. „Kde je Sassanka?“ zeptala jsem se. „Sassanka spí,“ odpověděl, aniž by se otočil. Ulice byla prázdná. V oknech protějšího domu jsem zpozorovala Matku, jak se její stín míhá za zbytky špinavých oken. Před barem jsem znovu potkala Isaaca, obcházel díry v asfaltu a zamyšleně hleděl do země. Chtěla jsem ho zastavit, ale prošel kolem mě bez povšimnutí. Obešel mě, zamířil do chodby panelového domu a zmizel na schodech. Z pískoviště se ozval jekot stařenky, který se šířil kolem pískoviště a za chvíli kolem pobíhaly pištící šátky. Vstoupila jsem do povykujícího hloučku a spatřila pod lampou vyčuhující dětskou ručičku z písku. Odhrabala jsem dítě a vytáhla ho na vzduch. Odněkud přiběhla Matka, vyrvala mi dusící se dítě z ruky a utíkala s ním pryč. Stařenky se po chvíli uklidnily a vzrušeně diskutovaly na lavičkách. V prvním patře se z okna vykláněla Nina, kouřila a klidně sledovala dění na hřišti. V hlavě se mi míhaly zmatené myšlenky. Stála jsem na chodníku a ohlížela se po zmizelé Matce. Z baru vyšel opilý Námořník. Potácel se podél zdi a potom se skácel na zem. Zvedal ruku k nebi a něco nesrozumitelně mumlal. „Kde je moje dcera?“ vykřikl a zvedl hlavu. „Najděte moji dceru!“ Na chvíli zmlknul a upřel na mě mhouřící oči. „Holčičko moje!“ halekal, stočil se na špinavé silnici a začal vzlykat. Zvedla jsem hlavu a tázavě pohlédla na Ninu. Ta se zatvářila opovržlivě, odhodila zbytek cigarety a zmizela za igelitovou záclonou. Obešla jsem Námořníka a vydala se domů. Cestou jsem se ohlížela po střechách, jestli nespatřím Sassanku. Slunce se blížilo k západu, vzduch se chvěl horkostí a vypaloval krysám ukrývajícím se pod vypouklými skly do zad páchnoucí ornamenty. Ty se potom motaly pod nohama a pištěly jako smyslů zbavené. V jednom z horních oken polozbořeného paneláku jsem spatřila míhající se stíny několika lidí. Zastavila jsem se. U vchodu stála dívka v pytlových šatech a upřeně mě pozorovala. Nikdy dřív jsem ji tu neviděla. Její unavené oči byly lemované tmavými kruhy a pod nimi se propadaly vyhublé popelavě šedé tváře. Měla špinavé bosé nohy a v ruce držela hnusnou plyšovou hračku rozpáraného medvídka s rozpáranými švy a okem přišitím nepřirozeně vysoko na čele. Z medvídkova bříška vyndala rozbitou injekční stříkačku a podržela ji přede mnou v natažené dlani. „Co chceš?“ zeptala jsem se a prohlížela si její kostnaté poškrábané ruce. „Chci injekci pro dědečka,“ řekla tak potichu, že jsem jí skoro nerozuměla. „Tak proč si nedojdeš do nemocnice?“ „Dědeček nám umře, jestli nedostane lék.“ Zamrkala a svěsila koutky. Pohled stočila k mé kapse, ze které čouhala jehla. Vyndala jsem ji a položila ji do nastavené dlaně. Sevřela pěst, otočila se a zmizela v tmavé chodbě. Šla jsem za ní. V jednom z horních pater byla část domu stržená a schody se otáčely nad propastí kolem výtahové šachty. Konečně jsem našla pokoj, v němž se ozývaly tlumené kroky. Vchod byl zatažen propálenou dekou. Nakoukla jsem dovnitř. V malém pokoji byla obrovská postel, v níž ležel starý člověk zabalený v dekách. Kolem něj pobíhalo několik dívek. Všechny si byly podobné, měly vypadané vlasy a tmavé kruhy pod očima. Na zemi se válely hadry, kterými se přikrývala nějaká žena. Hlasitě odkašlávala a dívky o ni zakopávaly. Jedna starci otírala obličej vodou a druhá mu připravovala injekci. Třetí dívka, kterou jsem prve potkala venku, se snažila ucpat díry v rozbitém okně. Trhala cáry ze svých šatů a muchlala je do kuličky. Zanedlouho jí byly vidět úzká stehna. Posledním kusem látky omotala dědečkovi hlavu, klekla si do nohou postele a začala odříkávat nějaké nesrozumitelné věty. Žena ležící na zemi usnula a začala blouznit ze spaní. Starý muž pod vrstvami dek úpěl a naříkal, zbylé dvě dívky kolem něj pobíhaly a když v lavoru vyschla poslední kapka vody, svlažovaly mu čelo bezkrevnými rty. Stařec usnul, ony se postavily kolem postele a hlídaly jeho klidný spánek. Jejich unavené propadlé oči sledovaly vydechující ústa a vyhublé kosti rukou mu otíraly kapičky potu na spáncích. Sykla jsem bolestí, protože mě kousla do kotníku krysa. Trhla jsem nohou a kopla jsem ji do břicha. Odmrštila se na zeď, kde se uhodila, sesunula se na podlahu a zůstala ležet na boku. Ztratila jsem rovnováhu a zachytila se o igelit, který visel ve dveřích. Vlastní vahou jsem ho strhla na sebe. Šramot probudil starce a ten začal hlasitě vykřikovat. Vysoukala jsem se z plachty a sledovala zrychlené pohyby všech dívek, které začaly starci přikládat obklady, naklepávat polštáře a připravovat další injekce. Žena se hlasitě rozskašlala a lehla si na podlahu. Třásla se jako při zimnici a hadrové šaty se jí lepily na tělo mokrými proužky potu. Nechala jsem plachtu ležet a přistoupila jsem k ní. Popelavě šedé rty jí modraly pod tíhou dusivého kašle a její ruce svíraly nohu postele. „Měli bychom ji odnést do nemocnice,“ oslovila jsem dívku, která přikrývala díru dveří. „Dědeček nastydne!“ zachroptěla tlumeně a otočila se ke mně. Po tváři jí stékaly hnisavé slzy. „Dones nám nějaké deky, dáme ti za ně co budeš chtít!“ „Sežeň nám injekce a slanou vodu,“ prosila druhá a třetí ke mně zvedla prosebné oči. Stařec na chvíli zmlknul, zvednul hlavu a pátral po svých ošetřovatelkách. Přes horu peřin však nic neviděl a hlasitě se dožadoval pozornosti. Zamyšleně jsem na ně hleděla a potom jsem se otočila a spěchala po schodech dolů na ulici. Slunce se sklánělo k západu a jeho žár pomalu slábnul. Paneláky byly ozářeny teplými odstíny světla a zbořené Město dostalo na chvíli méně bezútěšnější vzhled. Před domem, kde jsme bydleli, jsem potkala muže s cylindrem. Při chůzi točil dřevěnou hůlkou ve vzduchu a pískal si melodii smutné písničky, kterou jsem občas slýchávála z úst sousedky. Obešla jsem ho velikým obloukem a vešla do chodby. V pokoji na posteli seděl Arwy a prohlížel si nějaký podlouhlý zašpičatělý černý předmět s držákem na konci. Panenka měla zavřené oko a spala. Měla zmačkané šaty a vyhrnutou spodničku. Upravila jsem ji a sundala hadr, který měla obvázaný kolem úst. Zavrtěla se ze spaní a posunula nepřirozeně otočenou hlavu opírající se o trubku topení. Otočila jsem se na Arwyho. „Našel jsem něco v poušti. Ale nevím co to je.“ prohodil zamyšleně. „Možná to bude chtít Odsekávač. Nebo číšník na ozdobu.“ „To je deštník,“ řekla jsem a přitom otevřela víko lampy a vyškrábala zbytek soli. Přistoupila jsem k matraci a zvedla deku. „Co hledáš?“ zamračil se Arwy a posunul se ke kraji. „Injekce.“ „Tady už nejsou.“ „Ještě ráno jich tu bylo plno.“ „Bylo tu hodně lidí a všichni chtěli injekce a sůl.“ „To jsi jim musel dát úplně všechny?“ „Jednu jsem půjčil Isaacovi. Na co to chceš, stejně už nic nemáme. Všechno jsem rozdal.“ „Je to pro jednu ženu. Leží podlaze a má zimnici. Vypadá, jako by už celé věky nepila. Jsou tam ještě tři dívky, starají se o nějakého nemocného starce, prý je to jejich dědeček. Mají hrozné šaty, oči zahnisaný a úplně bílou kůži.“ „Když chtěj injekce ať si zajdou do nemocnice. Švadlena jim ušije šaty a Odsekávač jim dá led. Nech je být, oni si pomůžou sami.“ „Ale oni vůbec nemají čas. Akorát běhají sem a tam kolem toho starce.“ „Snad se k nim nechceš přidat!“ „Bylo mi jich líto. Chtěla jsem jim akorát pomoct.“ Otočila jsem se ke dveřím. „Kam jdeš?“ „Do nemocnice.“ „Sarrah!“ slyšla jsem za sebou, ale to už jsem byla na chodbě. Vyšla jsem ven a uvědomila jsem si, že ani nevím, kde ta nemocnice je. Stála jsem na silnici a ohlížela se na obě strany. Odhadovala jsem, kterým směrem se vydat. Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Za mnou stál muž v cylindru a uctivě se uklonil. Zvednul svůj klobouk a popřál mi hezký večer. Leknutím jsem sebou trhla a ustoupila o krok dozadu. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela a přemýšlala jsem, jestli má na hlavě šachovou figurku. „Mohu Vám nějak pomoci?“ zeptal se a zamrkal tmavýma očima. „Já... hledám nemocnici.“ „Tudy prosím,“ uklonil se znovu a ukázal opačným směrem, než vedla cesta k baru. Vydali jsme se k zapadajícímu slunci, muž v cylindru kráčel vedle mě. Světlo hrálo podivnými barvami. Došli jsme na konec Města, zbytky domů, které zde zůstaly, se zdály neobyvatelné a opuštěné. Muž v cylindru se zastavil. Rozhlížela jsem se kolem, ale žádnou nemocnici jsem neviděla. Tázavě jsem na něj pohlédla, otíral si zpocené čelo kapesníkem. Pečlivě ho složil a uložil ho do kapsičky kabátu. Ukázal na jeden ze zbořených domů před námi. Bála jsem se vstoupit dovnitř. První tři patra vypadala docela zachovale, ale nad nimi čněla výtahová šachta, která podpírala širokou střechu. Zdálo se, že se každou chvíli zřítí a pohřbí všechno pod sebou v betonových troskách. VI. Muž v cylindru se uklonil a odcházel dál po cestě, která se ztrácela za obzorem pouště. Dívala jsem se za ním a váhala, jestli se nemám raději vrátit. Nakonec jsem se rozhodla, že vejdu dovnitř, rychle najdu injekce a deky a zase odtamtud zmizím. Kovové dveře nemocnice však byly zamčené a nešly otevřít. Všimla jsem si, že v přízemí je rozbité okno. Prohlížela jsem si nebezpečně vypadající zbytky skla v rámu a potom se vyškrábala dovnitř. Ocitla jsem se v temné místnosti. Chabý proužek světla pronikal jediným otvorem ve zdi. Ze stropu visely trsy železné konstrukce a kabely. Přešla jsem přes místnost ke dveřím a zalomcovala klikou. Vypadla a zůstala mi ležet v dlani. Dveře se trochu pootevřely a odhalily tmavou chodbu. Trhla jsem sebou, protože jsem ucítila, jak se mi něco ovíjí kolem nohy. Na zemi ležela tmavá postava s obvázanou hlavou, na hrudi měla stopy od krve a celé její tělo se otřásalo v křecovitých návalech. Bála jsem se pohnout. Do slabého proužku světla přistoupila další postava, tentokrát v dlouhém bílém plášti, byl to nejspíš doktor. Dívala jsem se do tváře s rozcuchanými tmavými vlasy a očima šílence. „Moje skutečnosti! Rozkutálely se pod nemocné postele!“ vykřikoval a já jsem spatřila, že má zkažené zuby a na obličeji černé skvrny, jež se vydouvaly na nepřirozeně žluté pleti. Zpod rukávů mu čouhaly zbytky rukou, které naléhavě vystřelovaly k nepřítomným ušním boltcům. Vyděsila jsem se a vyběhla přímo proti němu. Odstrčila jsem ho a poslepu běžela tmavou chodbou. Na jejím konci jsem se udeřila do hlavy a upadla na zem. Pohltila mě tma, ve které se na pozadí očních víček rozsvěcovaly výbuchy bolesti hlavy. „Isidie,“ zaslechla jsem jemný chlapecký hlas a otřásla se. „Podívej se, svítá.“ Chvěla jsem se strachem a podél zdi se přesouvala do míst, kde jsem tušila kout. „Jsi moje nevěsta,“ ozvalo se znovu. Někdo mi položil ruku na hlavu a uchopil pramen vlasů. Přestala jsem dýchat a třeštila oči do tmy. „Pojď, moje milá, něco ti chci ukázat,“ pobídl mě, uchopil pod rameny a zvednul ze země. Chytil mě za ruku a vedl tmavou chodbou. Pod chodidly jsem cítila vytrhané linoleum. Bylo nepříjemně chladné a studilo. Nechala jsem se dovléct až do místnosti s rozbitým oknem. Na zemi ležel doktor v bílé zástěře, hlavu měl nepřirozeně stočenou k rameni a z úst mu vytékaly šumivé sliny. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, měl strnulé rysy a přitom se zdálo, že se usmívá. Pohlédla jsem vedle sebe a spatřila tmavou postavu, tentokrát však bez obvazu na hlavě. Neměl žádné vlasy a přes čelo mu přebíhaly dvě veliké jizvy. Jeho kůže se voskově leskla jako tvář naší panenky. Když jsem mu pohlédla do očí, trhla jsem sebou a ustoupila dozadu. Černé zorničky měl lemované mléčným bělmem. Díval se mým směrem, ale nezdálo se, že mě vidí. Než jsem si ho stačila pořádně prohlédnout, vystoupil z pruhu světla a jeho tvář zůstala skryta ve stínu. Otočila jsem se na doktora a spatřila všude kolem mezi zbytky podlahy cáry roztrhané látky. „Co se mu stalo?“ zeptala jsem se. Odstrčil mě dál od dveří a prudce je zabouchnul. „Poznal jsem tě,“ promluvil tiše a odváděl mě tmavou chobou. Pomalu jsem si začínala přivykat na tmu a rozeznávala jsem nepatrné proužky světla deroucí se zpod zabedněných oken. „Když mě zvedali ze střepů a odnášeli pryč, křičela jsi: ‚Skučící ozvěny!‘ Chtěl jsem za tebou, věděl jsem, že jsi to ty.“ V dalším pokoji, kam mě zavedl, bylo trochu světla. Rozhlížela jsem se po železných postelích, na kterých byla přehozená průhledná prostěradla. Přebíhal mi mráz po zádech. Byla jsem vyděšená z toho, co říkal a přitom přemýšlela, jestli mě tu někdo bude hledat. „Ty nevíš, bylo to tenkrát, když ses vrátila do Města. Seděla jsi v baru a já jsem šel za tebou a rozbil si hlavu o okno.“ Těkala jsem očima po prázdných postelích a nakonec se prudce otočila a chtěla utéct pryč. „Jmenuji se Isidore,“ řekl tím jemným hlasem a stisl mi ruku. „Měli jsme svatbu na břehu řeky, v šatech bez hlavy, vzpomínáš? Koně se bořili do písku až po naběhlé žíly na krku, při pohledu na jejich neonově bílé oči jsem dostal záchvat, ty jsi mi strkala dlaně mezi zuby. Smála ses a přitom ti tekly slzy, tak moc tě to bolelo. Když jsi mě potom opustila, prokousl jsem si jazyk,“ vysvětloval naléhavě a dlouhými obvazy mě přivazoval k železné pelesti postele. Potom si lehnul vedle mě na gumové prostěradlo, vzal mi hlavu do náruče a namotával mi pramínky vlasů na prsty. „Musíš teď hodně spát, jsi tak nemocná. Máš horké ruce. Budu ti vyprávět pohádku na usnutí. Byli jednou dva bratři a ti měli napsat básničku. Ten, který napíše krásnější básničku, měl si vzít princeznu. Jeden z nich vyhrál, ale potom princezna našla básničku toho, kterého měla ráda a ta byla tak nádherná, až jí z toho málem puklo srdce. Tuhle básničku nedostala, protože ten chlapec úplně zkazil poslední verš. Princezna věděla, že teď se mohou vzít, protože vyhrál, ale nedokázala unést to štěstí a uškrtila se.“ Ležela jsem zkroucená na gumové posteli, oči jsem měla otevřené do stropu. Zanedlouho jsem usnula. Zdál se mi sen. Prolétala jsem barevnými obručemi do neznámého světa, kde létali ptáci a rostli drobné kytičky, které vystrkovaly hlavy zpod zelených lístečků a plaše vykřikovaly: „Zima!“ Stáčely svá hubená tělíčka ke slunci, chtěla jsem je všechny zahřát a tak jsem je brala do náruče, objímala je a dýchala na ně. S láskou jsem je zabíjela, nemohly dýchat, kořeny mi tiskly k holé kůži a malými náústky mi sály vodu z těla. Přisávaly se ke mně jako právě narozené děti, které lační po matčině mléku. Opouštěla mě síla, s hlavou zvrácenou k nebi jsem si lehla na zem. Cítila jsem, jak mi kořeny pronikají do plic a do žaludku, prorůstala jsem se zemí. „Teplo!“ vykřikovala jedna přes druhou a vrůstaly mi do otevřených očí, ze kterých se staly dvě černé jámy zející do prázdného prostoru. Kořeny se mi protlačovaly do dásní, prorážely konečky prstů a vrůstaly zpátky do dlaně. Stala jsem se svým vlastním hrobem s barevnými památníčky za obětované dny. „Jste masožravé!“ chtěla jsem vykřiknout, ale zadrátovaná ústa nemohla promluvit. Kořeny mi pronikly až do mozku. Stala jsem se květinou. „Budu tě mít rád i poloshnilou,“ zašeptal mi někdo do ucha a já se probudila. Isidore se na mě díval a usmíval se. Na okraji zorného pole se mihnul nějaký stín. Otočila jsem hlavu a spatřila ženy v černých pláštích, jak chodí kolem postelí a urovnávají průhledná prostěradla. „Jsi moje malá anorektička,“ říkal a hladil mi vystouplé žíly na ruce. „Až se budeš vdávat, zapálím ti urnu, bude hořet na kopci a já ti budu mávat z takové dálky, že mě uvidíš jenom ty. Všichni tvoji milenci budou stejně krásní a já budu čekat, budu tě sledovat, co děláš, jak chodíš ven a mhouříš oči do slunce, jak se protahuješ u okna a jak si dlaní cloníš oči a díváš se na kopec, jestli tam ta urna ještě hoří. Svatebním darem ti věnuji svůj popel.“ Nasucho jsem polkla a snažila jsem se otočit. „Isidore, mám hroznou žízeň.“ „Ty přeci nemusíš pít, nejsi odsud. My nejsme jako oni, nepotřebujeme sůl.“ „Já ale jsem z Města!“ „Isidie!“ „Nejsem Isidie jsem Sarrah.“ „Isidie, jsi odjinud, ze Světa. Copak to nevíš?“ „Já jsem Sarrah!“ vykřikla jsem a začala brečet. „Musí tu být nějaká injekce a sůl. Rozvaž mě, musím ji najít.“ „Žádnou sůl tu nenajdeš. Jsou tu jenom deky a obvazy. A doktor. Ale ten už ti nepomůže.“ „Musím pryč. Chci ven, potřebuju se napít.“ „Radši spi, budu ti říkat další pohádku, chceš?“ zeptal se a položil si mojí hlavu na rameno. „Budu ti vyprávět pohádku o Isidii a Isidorovi.“ Isidore se na chvíli odmlčel a začal si zase hrát s mými vlasy. Když jsem nic neříkala, začal vyprávět. Nechtěla jsem ho poslouchat, měla jsem vyschlé oči a bolelo mě celé tělo od toho, jak jsem ležela nepřirozeně zkroucená. Ruce jsem měla stočené dozadu k pelesti postele a cítila jsem, že se mi odkrvují dlaně. „Isidore a Isidie se narodili ve Světě, který je odsud velice vzdálený. Narodili se ve stejném domě, ve stejné posteli, ze stejného těla. Svět vypadá jinak, než Město. Není tam poušť, Útes ani Moře. Lidé tam nedělají nic. Není tam nikdo, kdo by uměl šít, rozsvěcovat lampu nebo odsekávat sůl. Nemají s kým bojovat, protože tam nejsou žádné panenky, a když někdo zemře, nepohřbívají ho po částech do ledu. Mrtví se spálí na popel, který se potom rozpráší po domě,“ vyprávěl Isidore a na chvíli se odmlčel. „Do takového Světa se narodili. Isidore byl starší. Už od narození byl trochu nemocný, neustále brečel, často se vlastním pláčem dusil a matka se strachovala, že jí syn umře. Když byl Isidore starší, dozvěděl se, že když jeho matka otěhotněla, chtěla nenarozeného odstranit, protože její muž dítě nechtěl. Rozřízla si břicho a vyndala Isidora z břicha. Její maličký syn se k ní přivinul a drobnými ručičkami jí omotal dlouhé vlnité vlasy. Měl slabá víčka a prudké sluneční světlo mu vypálilo oči. Hned poté, co je otevřel, aby spatřil matku, oslepl. Jeho otec je opustil.“ „To je hrozné,“ podotkla jsem. „Ale je to pravda, Isidie,“ řekl Isidore, „přesně takhle nám to matka vyprávěla. Copak si na ni nevzpomínáš?“ Nejsem Isidie,“ namítla jsem tiše, ale Isidore pokračoval. „Zanedlouho si matka našla nového muže, byl to vysoký svalnatý cizinec, který se tam z ničeho nic objevil. Narodila se jim dcera Isidie. Cizinec miloval Isidii z celého svého srdce, a stejně hluboce přitom nenáviděl Isidora. Isidie se o bratra starala, a tak vyrůstali spolu a měli se upřímně rádi. Cizinec to nemohl snést, často Isidora mlátil a přitom Isidii vyčítal, že je to její vina, protože Isidore zůstává v domě jenom kvůli ní. Isidie ošetřovala Isidorovi rány a celé noci mu vyměňovala obklady. Dlouho taková muka však nevydržela a nakonec Isidora přesvědčila, aby odešel. Dlouho do rána brečeli a slibovali si, že až vyrostou, tak se zase setkají a už se nikdy neopustí. Před svítáním se rozloučili a Isidore odešel. Isidore však zabloudil do neznámých krajin, byl slepý a neviděl kam jde. Jednoho dne se dostal až do vzdálené země, kde mu poradili, že nedaleko v jednom Městě žije doktor, který dokáže vyléčit slepotu. Isidore neváhal a vydal se ho hledat.“ Opět se na chvíli odmlčel, zakryl si obličej a vytrhnul mi tak pramínek vlasů. Zvedla jsem hlavu. Z očí mu po tváři stékaly pramínky slz. Lačně jsem nastavovala ústa a zachytávala mokré slané provázky. „Byl to šílenec!“ vykřikl najednou, až jsem sebou trhla. „Léčil slepotu tak, že mě odvedl do pouště a obvázal mi hlavu. Nechal mě tam a odešel. Bloudil jsem po poušti, nemohl jsem si obvaz sundat, tak divně ho zamotal. Za nějaký čas jsem si uvědomil, že dokáži rozeznat den a noc. Začal jsem vnímat světlo. Byl jsem šťastný, protože jsem si myslel, že obvaz začíná fungovat a zanedlouho uvidím a budu tě moct najít.“ Do místnosti vstoupila jeptiška a přistoupila k nám. Pod polštář, na kterém jsme leželi vsunula teploměr a zase odešla. „Vidíš to! Ten blázen jim nařídil, ať léčí nemocné postele. Doktor byl šílenec! Někdo mu řekl, že to jsou nemocniční postele a on si od té doby myslí, že to jsou pacienti!“ „Co se potom stalo?“ Isidore mi z roztržitosti vytrhával vlasy. „V noci jsem spatřil světlo lampy ve Městě. Vydal jsem se k němu, doufal jsem, že mi tam někdo pomůže. Ale měl jsem zavázanou hlavu a nemohl jsem mluvit. Slyšel jsem jen cizí hlasy, všichni dělali, jako bych tam nebyl. Když vyšlo slunce, lampa přestala svítit a já zase bloudil po okolí a čekal, až se setmí. Každou noc jsem tam chodil, ale nikdy, slyšíš, nikdy mi nepomohli!“ Následovala další odmlka. Isidore se zalykal slzami a já zachytávala slanou vodu. „A pak jsem uslyšel tvůj hlas, chtěl jsem jít za tebou a rozbil jsem si hlavu o okno. Někdo mě však odnesl pryč a zavřel mě tu. K tomu šílenci! Ale ty jsi mě našla, přišla jsi pro mě!“ „Nejsem Isidie!“ vykřikla jsem. „Jak můžeš vědět, že to jsem já, když mě nevidíš!“ „Nikdy jsem tě přeci neviděl, poznám tě podle vůně. Jsi stejná, jen máš dlouhé vlasy a dospělejší hlas. Pamatuji si, jak sis je spalovala nad ohněm, abychom vypadali jako dvojčata.“ V tu chvíli vstoupila do pokoje jeptiška, přistoupila k nám a vyndala zpod polštáře teploměr. Krátce na něj pohlédla a zase odcházela. „Počkejte! Pomozte mi!“ vykřikla jsem směrem k ní, ale ani se neotočila. „Ale teď jsme zase spolu, to je dobře, Isidie.“ VII. Probudila jsem se s napuchlýma očima. Z koutků mi stekly dva hnisavé pramínky. Viděla jsem před sebou míhající se obrysy černých hábitů. Jeptišky se potácely pokojem a narážely do zdí. Jedna z nich si rozdírala temeno hlavy o zeď. Po zažloutlé omítce stékala červená krev. Přistoupila k ní druhá, ukazovala na rozedranou kůži a stále opakovala: „Vytékají ti hlasy.“ „Luční kobylky na nás volají,“ křičela jeptiška plazící se po zemi. „Mají místo očí hrozinky! Hrozinky!“ „Isidore!“ vykřikla jsem. „Musíme tě zachránit před tebou samotnou,“ zašeptala mi do ucha a omotala mi kolem krku nit. „Mohla by sis ublížit.“ Isidore vstoupil do místnosti. Zakopával o těla ležící na zemi. „Nenajde tě. Nechal si umrznout oči v kaluži vody,“ zasmála se jeptiška a zle na mě pohlédla. Isidore našel moji postel a sednul si vedle mě. Vzal mi hlavu do dlaní a položil si ji do klína. Ležela jsem zase tak podivně zkroucená. „Musíš spát, jsi moc unavená. Budu ti vyprávět pohádku chceš?“ Zatímco se mě Isidore chystal uspat, přicházely ke mně jeptišky a zabodávaly mi do rukou jehlice. „Nechci slyšet pohádky, chci napít! Jeptišky mají někde schovanou sůl. Spoustu soli! Jen se na ně podívej!“ „Isidie, ty nic takového nepotřebuješ. Už se o tom nebudeme bavit.“ „Rozvaž mě a já ji najdu. Musím ji najít, nebo umřu žízní.“ „Když tě rozvážu, utečeš a já už tě potom nikdy nenajdu. Zůstaneme tu spolu, vždyť nám tu nic nechybí. Je to náš společný domov. Až se nám narodí dítě, zarámujeme si ho a pověsíme nad postel, abychom ho měli stále nablízku.“ „Isidore! Prosím, pusť mě!“ Vůbec mě nevnímal, natáčel si na prsty pramínky mých vlasů. „Když mě sem zavřeli, přicházela jsi za mnou každý večer. Stála jsi na druhé straně zdi a dívala ses na nemocnici, slyšel jsem tyhle tvoje šátky, které šustily ve větru. Křičel jsem na tebe, ale neodpovídala jsi. Představoval jsem si tě, jak stojíš ve tmě a díváš se. Nic neříkáš a potom odcházíš zpátky do Města, za svým otcem. Tu noc, kdy jsi poprvé v noci nepřišla, jsem se tolik bál, že jsi s ním odjela domů. Ale ty jsi se vrátila.“ Ke koutkům úst mi stekl hnisavý pramínek z očí. Ucítila jsme na jazyku odpornou pachuť. Otřásla jsem se. Jeptišky mezi tím odešly někam pryč, nechaly mi v paži zabodnuté jehlice. Isidore byl zabraný do vyprávění. Věděla jsem, že pokud tentokrát usnu, už se neprobudím. „Isidore,“ pokusila jsem se o smířilivý tón, „já jsem za tebou nechodila. Donedávna jsem ani netušila, kde nemocnice je.“ „Nelži, Isidie, mě neoklameš. Vím jistě, že jsi sem chodila. Tvoje šátky poznám i z druhé strany světa! Říkají: „Sníh ševelí, sníh ševelí.“ A zamnul v prstech cíp mých šatů. „Ale tohle není můj šátek,“ vydechla jsem unaveně. Měla jsem pocit, že mi ústa přetékají jazyky. Nasucho jsem polkla a zavřela bolavé oči. „Je Sassanky.“ „Sassanky?“ zamyslel se Isidore. „Sassanka byla naše kočka. Vypadla z okna a zabořila si tělo do chodníku. Ty si na to pamatuješ? Vidíš, Isidie, přece jsi to ty!“ Isidore mě objal kolem ramen a stisknul tak pevně, až jsem zase otevřela oči. Chvíli se tak se mnou kolébal. „Něco jsem ti přinesl,“ vzpomněl si najednou a zašátral pod polštářem. Celá jsem ožila, zvedla jsem hlavu a napjatě čekala. V ruce však držel místo vytoužené vody zbytek vosku a sirky. „Opálím ti vlasy, budeš je mít jako dřív.“ Zklamaně jsem položila hlavu zpátky na průhledný igelit. „Máš radost?“ zeptal se. „Ano,“ zachraptěla jsem bezbarvým hlasem. Spaloval mi vlasy, na kůži mi dopadal horký vosk a před očima se mi míhaly barevné plamínky. „Musím ti něco říct,“ začala jsem. „Isidie je mrtvá.“ Isidore se mi pokoušel zacpat ústa. „Je v ledu, viděla jsem, jak ji rozřezali a pohřbili do Moře.“ „Buď zticha, neříkej to!“ vykřikl. „Spletl sis mě! Tohe jsem její šátky, půjčila mi je. Isidie je mrtvá!“ Všimla jsem si, že do pokoje zvědavě nakukují jeptišky. „Je mrtvá!“ ozvala se jedna z nich. „Je mrtvá! Ona je mrtvá!“ křičely ostatní jedna přes druhou, začaly běhat po pokoji, rozhazovaly prostěradla a bušily do zdí. Isidorovi se nahrnula krev do tváří. Sotva popadal dech. Vstal a otáčel se kolem dokola. „Běžte všichni pryč! Vypadněte!“ Ale ony ho neposlouchaly. Byly jako smyslů zbavené. Stále dokola opakovaly: „Je mrtvá! Je mrtvá!“ Isidore přetrhal obvazy, kterými jsem byla přivázaná a shodil mě z postele. Pobíhal po místnosti a strkal do žen v černých hábitech. Snažil se je dostat z místnosti. Proběhla jsem kolem něj přes tmavou chodbu až ke dveřím, za kterými ležel doktor. Protáhla jsem se rozbitým okýnkem a utíkala pryč od šílenství nahromaděném v jedné jediné budově nemocnice. VIII. „Holka nešťastná,“ vzdychla sousedka a donesla mi plný lavor slané vody. Hltala jsem ji jako smyslů zbavená. Byla jsem úplně vyčerpaná a přes nateklé oči jsem skoro neviděla. Otírala jsem si hnis do šatů, abych vůbec viděla, kde to jsem. Dopila jsem a pospíchala ven hledat Arwyho. Ulice byly úplně prázdné, vůbec nikoho jsem nepotkala. Na pískovišti bylo prázdno. Kolem rozbité lampy ležely poházené střepy. Nahlédla jsem do baru, ale ani tam nikdo nebyl. Napadlo mě, že bych se mohla vydat za Ninou. Našla jsem ji v jejím pokoji. Jako obvykle seděla na veliké posteli a zírala do zdi. Na druhé straně postele ležel Isaac. Byl stočený na boku jako nějaké zvířátko. Otřásal se ze spaní. Vypadalo to, že má nějaké divoké sny. Byla jsem v pokušení ho vzbudit. „Posaď se u nás,“ pobídla mě Nina, aniž by na mě pohlédla. Nebylo kam si sednout. Zůstala jsem stát u stěny a pozorovala spícího Isaaca. „Proč nejsi na oslavě?“ zeptala se. „Nešla ses rozloučit s Námořníkem? Je to veliká slavnost. Taková tu byla naposledy při popravě.“ „Námořník odjíždí?“ „Rozsvítil se maják. V dálce za Mořem se objevilo veliké žluté světlo. Nikdo ani nevěděl, že tam kdy něco takového bylo. Námořník může odplout. Co by tady taky ještě dělal, teď, když mu umřela dcera.“ „Jaká dcera?“ Nina se na mě dlouze podívala. „Sassanka.“ Překvapením jsem otevřela ústa. Isaac sebou zavrtěl ze spaní. Otočila jsem se a běžela ven. Slunce už před nějakou dobou zapadlo a pomalu se stmívalo. Zamířila jsem prázdnými ulicemi Města k Útesu. Zanedlouho mi mezi prsty na nohou zakřupal studený sníh. Foukal silný vítr a dala se do mě zima. Na Útesu stály hloučky lidí a mávaly odplouvajícímu korábu, který se v dálce pohupoval za zledovatělou plochou Moře. „To je krása!“ vykřikovali někteří. Obcházela jsem kolem obyvatelů Města a hledala Arwyho. Ženy si sundaly šátky z hlavy a mávaly jimi ve větru. Některé si přitom dojetím utíraly přimrzající slzy. Narazila jsem na Odsekávače. V jedné ruce držel kyblíček a v druhé lopatku. „Kde je Arwy?“ zeptala jsem se hned, jak jsem ho poznala. „Arwy?“ opakoval zamyšleně. „Arwy spí.“ Zarazila jsem se a chvíli na něj mlčky hleděla. „Ach,“ vydechla jsem, „tak on tedy spí.“ „Opustila jsi ho Sarrah. Podruhé jsi ho opustila. Já vím, že to tak na první pohled nevypadalo, ale měl tě rád.“ Odsekávač smutně pokýval hlavou. „Můžeš se na něj jít podívat, zakopali jsme ho blízko u břehu.“ „A kde je naše panenka?“ „To nevím, to ti opravdu nemohu říct.“ Zahleděla jsem se do dálky a mlčky sledovala koráb. Stával se menší a menší. Mířil k zářícímu světlu majáku. „Podívej, kdo to tam jde?“ zeptala jsem se a ukázala na tmavou postavu v dálce. „To je Sirotek. Dnes ráno prostě rozbil lampu a vydal se k Moři. Nikdo neví, kam má namířeno. Možná ke svítícímu majáku a možná ani netuší, že za zmrzlým Mořem začíná voda.“ Koráb se stával menší a menší, lidé se pomalu vraceli zpátky do Města. Šla jsem po boku Odsekávače, pohled jsem měla upřený do země a sledovala stopy ve vyšlapaném sněhu. Procesí se najednou zastavilo. Vzduch prořezával skučící vítr, strhával ženám šátky z hlav a ledovým objetím svíral zmrzlé nohy. Zvedla jsem hlavu. Proti nám kráčely tmavé postavy s obvázanými hlavami. Lidé se jim vyhýbali a ustupovali z cesty. Když procházeli kolem nás, nikdo ani nedutal. Věděla jsem, co bude následovat, ale nedokázala jsem se ani pohnout. Tmavé postavy přešly až k Útesu. Všichni jsme sledovali jejich stíny na obzoru, jak mizí za hranou Útesu a padají do propasti. Na těch pár okamžiků se svět zastavil. Přestala jsem dýchat. Lidé se po sobě začli nejistě ohlížet, nevěděli co mají dělat a nakonec pokračovali v cestě domů. Vystoupila jsem z řady a vrátila se k Útesu. Naklonila jsem se nad propast a snažila se dohlédnout na kamenité dno. Hluboko pode mnou začínalo pobřeží Moře. Uvědomila jsem si, že na obzoru přestao zářit světlo majáku. Otočila jsem se, ale všichni už byli pryč. Ještě naposledy jsem pohlédla na nekonečnou hladinu Moře, která se ztrácela ve tmě. Tak krátké zablesknutí světla a tolik lidí stačilo svést z cesty, pomyslela jsem si a vracela se domů.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Polly', 06.12.2004 22:02.

Názory čtenářů
06.12.2004 21:02
Wopi
Ježíšmarjá.
Tiskárnu mam kaput.
Na obrazovce to bez odstavců číst nejde.
Když si budu ukazovat prstem, voťapu si monitor jako prase.

A ve čtvrté řádce od konce je "otočia".
07.12.2004 10:45
Igor_Indruch
Ty jo, fakt nevím. Mám z toho děsně rozporuplné pocity. Asi vytisknu a vezmu do špitálu.
07.12.2004 11:08
aldebaran
Hlavně, že to dobře dopadlo! Tak takovéto dílko jsem v životě nečetl. To sis celé vymyslela nebo si byla inspirována svými sny?*********
12.12.2004 10:25
Humble
Dobře napsané, i když oproti první části jsem už nic přínosného nenašel¨.
Nejdrsnější jsou panenky, ty mě fakt dostaly :o)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)