Zas běháš svým tělem
                         městem
                         chodbama zetlelýho listí a paranoi
svlíkáš se
svý slova a hnis
zas zas zas  a zas
                  polykáš
léta polykáš jedinou slzu
pořezaná větrem
vyhřezlým ze srdce skleněnýho zvonu 

Zdrháš
uštvaná jako zvíře
z boků ti trčí světelný šmouhy
                     a šípy z konopí
tohle je láska
štvanice
za poslední vteřinou noci
která s přehledem mizí
za nejbližší kaluží
octa a jeřabin
        a dýmu z ptačího chmýří

ztracená
v bublajícím reji vařících se
                                             dní a roků a let
poštolek nad domem
ti připomíná dětství
                              střílení prakem
                              a kradení třešní z nejtenčích větví
                                                          svý svobody 

prolhaný kecy
vzedmutý v sotva slyšitelným
zvuku trubek a fléten a klaksonů
                                      se tříštíš v naději
že tě někdo zas dá dohromady
že porozumí tvojí řeči

a kam to vede
kam to jenom vede… 

v tomhle blázinci
v tomhle průseru vidoucích očí
už Vavřinci vymizeli
myslím
že to byla dokonalá sebevražda
naděje

odcházela v masce soucitu
                 očistný plameny
                 slovo prodraný hrdlem
                 zaniká
ve vlastním výkřiku 

to tma odměřeně odpovídá na tvoje prosby
když jsi jí zradila
sílou snu sněného v poledne

kosti se často vzpříčí v krku
copak to nevíš
tygříku