Honzík se přidává, ale není schopen pořádné věty a tak jen opakuje: „Alézi, prosím, prosím, pojeďte s námi, Alézi, Alézi. Pane ošetřovatelíííí, prosíííím.“ Jak malí haranti v hračkárně, když si umanou, že to auto chtějí.
Pepíček se snaží trumfovat: „Alézi, vy jste nejlepší!.“
-„A jéje, vy něco potřebujete, tak jsem najednou nejlepší! Není to tak dlouho, co jsi Pepíku byl drzej a poslal jsi mě někam!“
-„Ale to jsem bláznil, já neměl cigarety a byl nervózní. Já to tak nemyslel. Já už to nikdy neudělám! Promiňte.“
Musím ustupovat, neboť tak blízko k tělu si žádné, ale skutečně žádné kluky nepouštím.
-„Hele pánové, když já něco chci po vás, tak jste neochotní nebo líní jako vši“ a úmyslně je štimuju.
-„Alézi, já už budu si stlát, přísahám na svoji mámu a ségru“ vykřikuje Pepík a zvedá prsty do véčka jak při revoluci. Pepík na Hrad! Jednou budem dááál.
-„Pane Alézi, já chodím pro jídlo“ vyzvedává svou dřinu Honzík. Zároveň se chytá za nos a kýve hlavou ze strany na stranu jak slůně.
-„Tak já si to rozmyslím…“
-„Paráda, tak kdy pojedeme?“ překřikují se oba.
-„Nevím, někdy po noční nebo až budu mít dva dny volno.“
-„Zítra?“ tlačí na mě Pepík.
-„Jsi blázen či co?“
-„Nóóó“ a směje se. Hladí mě po rameni a zpívá ódu na „Aléziho.“
-„Musím se domluvit se staničním, s doktorem, ale pokud se dozvím, že jste zlobili, tak na to házím bobek. Jasný?“
-„Jasný! Jasný! Hurá! Hurá! Paráda. Hurá! Hurá!“ a hulákali jak vojáci v Dukelským průsmyku. Já jen doufal, že po této akci nebudu na cucky, jako ti zmasakrovaní hrdinové.
Doktor se sociálkou byl již domluvený, takže nákupu nestálo nic v cestě. Hoši měli uvolněno na nákup zimního oblečení 4000,-Kč každý. Prachy jsem vyfasoval já, neboť Honzík uměl počítat do deseti, přičemž tak sedm číslic z toho nerozpoznal. A Pepík všechno počítá přes cigára. Celý nákup musel být samozřejmě doložen paragony.
Za tři dny jsme po snídani vyrazili. Byl krásný podzimní den, sluníčko se tetelilo. Já také. Hoši byli jak ze žurnálu – asi tak z přelomu 70. a 80.let. Už jen rádiovka jim chyběla. Ty škrampy na nohou se hodily do stáje. Ale dnes by to bylo dost IN a nezávisláci by z nich byli paf. První kroky za bránou ústavu vypadali trošku nejistě, přestali drmolit a raději drtili cigaretu za cigaretou. Platil jsem za tři celé kusy. Usedáme někam u zadních dveří. Pepík sedí vedle mne a Honzík hned za námi, ale každou chvilku cpe hlavu k nám. Kolikrát v životě jeli autobusem nevím, ale užívali si to. Honzík se po třetím kilometru zase chytnul za frňák a lehce se kýval dopředu a dozadu. Pepík se mě vyptával na funkci kladívka u okna a zda ho může vyndat. Honzík ze zadu na mě začal hýkat: “Áááléééézíííí, Áááléééézíííí“ a připadal si hrozně vtipný.
-„Kuš, nebo nebude nákup!“
Pepík nemohl zůstat pozadu a přidal se na mou stranu: „Pakárno nech toho!“
Honzík přestal seznamovat cestující s mým jménem a místo toho zrychlil kývací pohyby. Ale zdaleka to nebylo jeho maximum, které dokáže předvést při velkém rozrušení.
Konečná. Již při výstupu vytahují cigára z kapes a prvními doušky dosahují nirvány. Procházíme náměstím, koukáme do kašny, zda tam nejsou ryby. Hochy ale více zajímají drobáky na dně, kroutím hlavou a odcházím. Hoši cupitají v těsné blízkosti jak housata.
U samoobsluhy musím odrážet snahu o zavlečení k nákupnímu košíku, abych jim každému koupil karton cigaret. Důrazně vysvětluji, že utrácet za cigára budeme, až co zbude. Přikyvují.
Před vstupem do velmi slušného obchodu s oděvy je naposled upozorňuji na slušné chování, pozdravení. Honzík dokonce při vstupu do krámu i zaklepe a pozdraví jak nahluchlý „Dóóóbrýýýý dééén!“ Pepík popřeje zdravíčko. Dvě pěkné paničky — prodavačky špitnou a sjíždějí nás pohledem od země k uším a zpět. Asi si myslí, že jsme se spletli a chtěli navštívit charitu nebo sekáč.
Než jsem se stačil ujmout slova, tak Pepík holou větou sdělil svůj požadavek: „Chci bundu!“ Honzík mlčí, pozoruje regály a lehce kýve půlkou těla.
Vysvětluji prodavačkám, že bych rád oba hochy oblékl v ceně do tří tisíc na jednoho – zimní bunda, kalhoty, triko, ponožky. Brunetě se očividně ulevilo, když zjistila, že se nekývu, nehýkám a tak nějak vládnu jazykem.
-„Tak nejprve ty bundy, protože ty budou nejdražší.“ Mladá paní ukazuje pěknou zimní bundu ve vínové barvě, která se však dá nosit na obě strany!
Pepík vykřikne: „BOMBA, tu beru“ a rve prodavačce bundu z ruky.
-„Pepíku, tu bundu si ale nejprve vyzkoušej.“
Pepík si ji vyzkouší a prohlíží se v zrcadle.
-„Ty vado, ta má kapes! Tady budu mít cigára, tady zapalovač, sirky, tabák, papírky.Tu beru.“
Přidává se Honzík „Já ji chci taky, mně se líbí, chci tu samou.“
Kolegyně brunetky oznamuje, že vínovou již nemají, ale stejnou bundu mají v barvě béžové.
Honzíka ujišťuji, že béžová je také skvělá, že mu bude slušet, že bude vypadat hrozně zajímavě a dospěle.
Honzík bere hned.
-„A co cena?“ ptám se.
-„1800,-Kč“
-„Bereme“ řídí nákup Pepík.
-„Tak nyní nějaké kalhoty.“ žádám obsluhu.
Brunetka přináší asi patery rifle. Pepík jedny vytáhne z hromady a přidává k bundě.
-„Pepíku, zkus si je.“
-„To je dobrý, ty mi půjdou.“
-„Nediskutuj o tom a zkus je.“
Pepíno se tedy svléká do trenýrek. Modré, seprané, s pruhem na boku. Podobné měl Ludva ve filmu Ecce Homolka.
Prodavačky zírají na tu postavu, na sebe, na mne, ale už asi tuší, oč jde, co jsme…
Pepík si natáhnul rifle pod kolena a hlásil: „ty mi jdou, beru je!“ a hned je stahoval dolů.
-„Natáhni si je až nahoru a zapni je!“
-„Alézi, to je dobrý.“
-„Nediskutuj a dělej!“
-„To je fakt dobrý, já si je nahoře utáhnu fáčem.“
-„Natáhni je až nahoru a když budou akorát, tak je vezmu a koupíme pásek.“
-„Dobře.“
Pepík kalhoty natáhnul, zapnul a při použití opasku sedly. Při prohlížení se prochází jako manekýn.
Na řadu přišel Honzík. Ten se nehádal, kalhoty si natáhnul celé, ale nesedly mu. Tak si vyzkoušel troje a vybral si hnědé manšestráky.
Po předběžném součtu jsme vybrali ještě trika, ponožky i trenýrky. Hoši přišli s návrhem, že by si ty nové věci už na sobě nechali. Prodavačky s rozpaky souhlasily. Alespoň nemusely nic balit. Staré věci si do igelitky nacpali kluci sami. Dámy zvyklé na príma ošacení se od tohoto procesu chránily úprkem za pult na druhé straně prodejny.
Zacáloval jsem. Oba zajímalo, kolik zbylo na nákup cigaret a kávy.
Odcházíme. Hošani zdraví jak na lesy.
Dámy měly sice slušný kšeft, ale ten zážitek byl jistě cennější…
Hned naproti je prodejna obuvi, takže míříme koupit i boty. Tam jsme žádnou pozornost ošacením již samozřejmě nevzbudili, protože Pepíček v novém vypadal jak cikánský baron a Honzík se svým frňákem jak Bolek z Manéže. Tedy oba jako solidní a dobře situovaní borci.
Pepíkovi se na první pohled zalíbily bílé botasky a žádné jiné trepky či sněhule ho nezajímaly. Asi mu připomínaly „neposlušné“ tenisky Lucky Bílé, kterou měl tak rád. Honzík chtěl ty samé. Dostali, co chtěli. Vycházíme z prodejny a nové botky oslňují kolemjdoucí. Staré smradlavé křápy si nesou v krabici.
Zůstalo ještě pár stovek, takže míříme k vrcholu dnešního nákupu — máme vozíček a projíždíme sámoškou. Oba si vyberou pár oplatek, dvě tři čokolády a za zbytek kartony Startek, dvoje Petry a dva balíčky kávy.
Až teď jsou oba v sedmém nebi – kouří na zastávce a ani nedutají. Zpáteční cesta byla v pohodě.
Pointou celého příběhu je, že když jsem další den dorazil na odpolední, tak Pepíček při zvuku klíče v katru prchal a ukrýval se jak při schovce.
Kolega mi s úsměvem oznámil: „tak si představ, že Pepíček po návratu z nákupu cigarety rozdal a když neměl co kouřit, tak tu bundu prodal za krabičku cigaret tomu kriminálníkovi Bonifácovi.
-„Si děláš prdel? „
-„Nedělám! Fakt mu ji prodal za jedny Startky. Ale staniční ten kšeft zrušil, Bonifácovi vrátil cigára a Pepovi bundu. Bude ji mít jen na vycházky, jinak se zamkne u nás.“
To, že někteří pacienti nemají potuchy o hodnotě peněz, vím, ale tohle mě fakt dostalo. Jdu za Pepíčkem a oznamuji mu, že to byl náš poslední nákup.
-„Alézi, ale já už ji zase mám, já ji mám, takže se nic nestalo. Já už to neudělám. Já nebudu zlobit.“
Mávnu rukou a jdu nasraně pryč. Samozřejmě, že než oběhla velká ručička dvakrát ciferník, tak jsem mu odpustil.
Pepíček byl po nějaké době přeložen na jiné – otevřené oddělení. Když jsme se v areálu potkávali a on měl tu „naši“ vínovou bundu na sobě, hulákal: „Alézi, pane ošetřovateli, koukněte – pořád tu bundu mám! Jakej jsem? To jsem dobrej, co? Nevyměnil jsem ji a nevyměním.“
Při chválení jsem zároveň zkoumal stav bundy. Pepíček ji tolikrát propálil cigaretami a sirkami, že v ní musí být větší zima než teplo. A díky tomu by ji dnes neprodal ani za tu jednu krabičku cigaret.
(Jména pacientů jsou smyšlená) |
|
Hester 
Wiki 
Humble 