Hnuly se hroby
až topoly kvikly
brněla již je dutá těla
a smutná dívka
co na podstavci zkameněla
své paže vzhůru vzepjala.
Chtěla se smát
rty svými ztuhlými
které jí vtisly ruce sochaře.
Jen v trpkém úšklebku
kolena otlačená
klečí, ač vstáti chce
mramorová žena.
Pukaly rakve
když mrtví se obraceli
otlačeni dlouhým spánkem
a znovu probuzeni
klepali na víka svojí cely
s pocity
že snad živí jsou.
Zlostně se chvěli
až červi prchali
bezhlavě tělíčky beznohými
ustrašeni náhlým pohybem.
A PAK SE ROZEVŘELA ZEMĚ NAD MNOHÝMI!!!!!
Pukla jak lebka
rozražená kyjem.
Postavy v rubáše oděné
vzpjaly se k čerstvému vzduchu
a lokaly lačně
vůni pampelišek
v tichém ruchu ševelivém.

Mramorová dívka
zvedla se z podstavce svého
a odcházela zvolna branou
křupavým pískem nazlátlým.
Tak šla se sukní rozedranou
za cílem, který neznal jsem.
V té chvíli byla Bohem
či živoucí sochou
deroucí se vpřed
prvá to žena Golema
který si v té chvíli
protíral oči
na půdě staré synagogy.
Ona k němu přišla
a v ústa vložila mu šém.
On objal ji
a ona jeho.
Chvíli se v náruči drželi
když tu náhle
Golem zaúpěl
tělo se začalo rozpadat
neboť sevřeno bylo
kamenným stiskem
mramorové dívky.

Té paže poklesly
a zbyla zde socha truchlící
nad čerstvou hromádkou
staré hlíny.