1913

Americká step.
Ta podivná konstrukce, bzučí a je tak křehká.
Tolik volnosti.
Netušila, že země je až tak široká.
Opojná rozlehlost, země, nebe.

Ta věc ale bzučí nějak divně, něco není v pořádku.
Motor vynechal a ztichnul.
Šum větru. Stroj se naklání dolů. Neletí příliš vysoko a ve chvíli je těsně nad zemí.
Bleskne jí hlavou - křídlo překlopit do polohy stoupání.
Stroj se ještě zhoupnul a s křupnutím dosedl. Nedopadlo to tak zle.
Kdyby zde byl manžel, určitě by to opravil.
Podívá se směrem k obloze.
Slunce je již za polovinou své dnešní cesty, do večera zbýbá pár hodin.
Rozhlédne se. Kolem je jen step. Je tak široká.
Kterým směrem jít?
Ani si neuvědomuje, jak dlouho nad stepí vlastně letěla.
Nemůže si vzpomenout na žádné stavení.
Možná se měla víc všímat detailů.
Zde asi hned tak někoho nenajde.
Zemře?
To se jí nezdá, ještě jí není ani třicet.
Ale představa smrti ji přitahuje. Jaké to bude?
Země je zde tak široká. Šířka vtahuje. Je stále v ní.
Opojení a svoboda se míchá se strachem, zda v noci nějaké dravé zvíře - to by bolelo.
Nikam zatím nepůjde. Dnes přespí v letadle.
Počká do zítřka.
Zemře tady?
Stmívání je magické. 
V nastupujících stínech se náhle cítí zcela v bezpečí.
Sama uprostřed celé té země. 
V samotě je síla, o které neměla zdání.
Ta šířka, která ji dnes uchvátila, ji nepouští ani po setmění.
Znovu to zkouší, vžít se do pocitu umírání.
Překvapí ji, jak je to snadné.
Tělo se překlopí, nechá se být a dál - nic. Vůbec nic.
Přesto, cítí jak se stává tou šířkou
ve které se pod nebem rozprostírá nekonečná step.
Ano, docela se to otočilo a cítí že ona není ve stepi,
step se vší svojí magickou krásou dne i stmívání, to vše je.
Široká, daleko přesahuje. 

Na druhý den ráno vyrazí náhodným směrem.
Již po pár hodinách chůze potká vesničany.
Dožila se věku sedmdesáti dvou let.