Lásko, kveteš. Dokonce i tvé zlo

je pro mě

láskou znásilněnou...

Někdy mám pocit, že měl jsem tě zabít.

Někdy mám pocit, že nerozumím básním.

Jsou trochu jako ty -

- zanesené krví. Očima loudím a pan tucznák...

S mistrem ve dveřích se setkáme.

Tak kdo odpoví? Kdo odpoví

kdo odpoví

kdo odpoví

mé Nice

Zase jednou slunce divoce žhnulo, avšak ze severu se pomalu stahovaly mraky. Letní odpoledne se blížilo ke svému konci (tak sakra miláčku dej mi!) a stébla trávy ti šustila pod nahými dlaněmi. Prádlo na šňůře se takřka nehlo, ale co není může být. Nedokázala pochopit svojí nádheru, prohlížela si svojí postavu v zrcadle, nevyholené ohambí… Měl tak rád, když po jejich chloupcích stékaly její šťávičky na zdi podél domu byl napsán nápis Ty její boky a jak se napíná Kurva, měl jsem jít na víno, poslouchat žvásty do noci, jdem si výt na měsíc, protože to jediné na světě co nás neomezuje je umění, Nice! Pokud si ovšem nestavíme zeď ze své fantazie.....

Mám pěkný pokoj. Je takový - barvou trošičku do hněda. Obzvláště tehdy, svíti-li do něj zapadající slunce. Rád se potom koukám z křesla na můj luxusně uklizený stůl, na poličku s knihami i na skříň s oblečením. Jak se stíny tetelí na stěnách, paprsky je rozrušují, a i mě. Není hezčí pocit. A když si pustím ještě do toho hudbu, třeba lehké blues, a zapálím cigaretu, tak tehdy již nic nestojí v překážce mezi mnou a fantazií. Volně pluji do bezesných krajin a pro sebe se veselím.

Dívka, pěkně zpívá. Kytara. Hraje. Divné tlaky na hlavě, snad to nebude nic špatného. Nevěřím tomu a když už uvěřím, tak poté začnu doufat. Jen nepodlehnout strachu. Někde kape kohoutek. Ne - to teče proudem voda, i lidé jsou slyšet.

Její šaty vlály ve větru, AHOJ NAZDAR JAK SE MÁŠ! hlásaly, dokonce i hlína pod nohama stékala, když vrážel poslední kolík do jejich stehen. Nikdy neviděl nikoho tak brečet. ano vlastně ano dá se vodu na čaj jistěže sestra jeho modlila se za ruka páně den co den ze školy jí vodíval Měl ji tak rád (a ty její oči!), nikdy nepochopil proč si pořád přepočítávala svoje boty dokola a dokola, měla dvoje, ale jakoby jich bylo milión. Nazdar tati, už ne prosím už ne, sexyděti…

Poprvé slyším lidi, lidi, obyčejný lidi. Jak se koupou při nedělním horkém odpoledni. Radují se, pijí limonádu. Smějí se. A já se směji s nimi. Už dlouho jsem neslyšel dívku. Doufám, že jsem neohluchl. I kdyby jo - tak mi to nevadí. Tedy myslím. I když neslyšet celý svět... Neslyšet sebe. Možná. Možná bych byl naštvaný. Cítím zase trochu tlaku na hlavě. Hudba nehraje, plodím rýmy, hudba nehraje a slyším hlasy. Stovky hlasů. Mluví jeden přes druhého, moc rychle, moc na mě, prostě moc. Nevím co s tím. Cítím ty tlaky, už i na očích a...

Už zpívá, slečna, ale neuklidňuje, ne! To přeci nejde, nejde to. Nejde, nejde, nejde. Ale musí. Jinak na vše budeme sami a to není jen tak jednoduché. Slečno, více nahlas. Nebo začnu sebe litovat, ostatní litovat, sebe poslouchat a začnu mít strach. Uf. Že by jiná melodie?

Nechal jsem jí vytesat do dlaní nápis o bílé knize...

...ta kniha by měla mít milión stránek, aby dokázala pojmout osudy všech, kteří jsou s ní spojeni na život i na smrt.

Ovšem nejlepší její sepsání by bylo, kdyby byla prázdná - z ní by jen sálalo všeobjímající tiché bílo.

Nápis do dlaní z kamene, hřbitovních očí...

Třeba jen mezipauza. V pokoji už není to zlatohnědé světlo. Pomalu se stmívá, a s tím i můj pokoj. O Nice. Tak daleko. Více než možno uvěřit. Docela jsem se vyčerpal. Jedno však vím. Zažiji dnes zajímavý večer. Bude i dost útrpný. Ničivý. Tlaky trochu zmizely. Lidé přestali mluvit, ale vím, že se něco děje, něco v mém těle. A puberta to není. Zvedám se a jdu zatopit do kamen. Nandavám jedno polínko za druhým, je mi trochu zima. Tak se těším jak se zahřeji, navíc mám rád čaj, který si uvařím. Škrtám sirkou. Nic - zhasla. Druhou, také nehoří. Až teprve třetí zaplápolá jasným plamínkem. Přiblížím ji k papíru, srolovanému mezi dřevo. Mám radost, oheň hoří, pokládám na kamna konvici s vodou. Teď si chvíli počkám. Beru do ruky knihu a listuji jí. Je to Seifert. Zaujala mě jedna strana a jedna sloka.

„...I kříž tu zůstal tklivý.

Věneček z chrp jak hnízdo bez ptáků

má Kris...“

Škoda, že jsem ji nestihl dočíst.

Asi to byl sen, malá fascinace slovy, pořád chodí okolo mě její nahé kotníky, zašpiněné chci je líbat, sestro, chci tě líbat a tvé střepy v očích jak hnízdo bez ptáků…

Tlaky jsou zpět. Možná ani ne tak tlaky, jako stovky lidí. A možná ani tak stovky lidí, jako, že se vaří voda na čaj. Nakonec jsem se totiž rozmyslil a vodu jsem si dal do rychlovarné konvice. Z vody se páří. Hnědé lístky obarvují vodu do zlata - jako můj pokoj. Přistihuji se, že trochu rychle mrkám. Snad se to spraví, cha, cha. Že by bláznovství? Ne, Nice ne. Přikládám pár polínek do kamen. Zapraskají a zmizí v rozžhavené tlamě. Usedám zpět na místo, tentokrát již s čajem. Třesou se mi ruce, čímpak to asi? Ptám se, ale odpovědi se nedočkám. Míhají se kolem mě zvuky, jako po požití nějaké drogy, ale přitom žádné drogy neužívám. Docela humor, chvíli. Mrkám víc a víc. Už to asi neovládnu, rychle se shýbám a narovnávám. Mám neurčitou náladu, jakoby... ne, nevím jak to popsat. Copak neslyším, už ani sebe? Ani tebe, ani jiné? Jenom kolečko od vrat a bezradné kašpárky na větvi. Ach bože, co mě to napadá za kraviny! Již tisíckrát, a i více jsem toto vše zažil a pořád mě to překvapuje. Unavuje, promarňuje. Zabíjí, a přitom - posiluje. Se vším bych náhle sekl. Únavou na zem? Ani ne. Jenom tak se vším. Hladově se koukám po stěnách pokoje. Asi mám hlad. Už nic nestíhám. Začínám se třást zimou. Ne tělem, ale jaksi vnitřně. Zvedám se a jdu si pro tři vařené brambory ve slupce - zbyly od oběda. Či večeře?

Byly dobré, avšak jenom dvě. Musel jsem se i napít vody, protože mi kousek zůstal v krku a nešel spolknout. Čaj je taky dobrý, navíc teplý, sladký a bez citronu. Směji se - trochu tedy. Nevím čemu. Beru si tužku a papír a začínám psát. Sám sobě. Píšu jenom chvíli. Sobě jsem nenapsal, ale Nice jo, a tak malou básničku. Přestalo mě to bavit, muchlám papír a letí do ohně. Přikládám. Škoda, že si tu básničku nepamatuji. Začínala nějak takhle.

Mám pěkný pokoj,

po ránu,

i k večeru...

Nikdo tě nepřečte, má lásko, pro tebe jsou růže ukryté v bolesti, znovu se rodím, podívala se na mě a usmála, nejlíp jak mohla, snažil jsem se taky, ale oddělovala nás malá nepodstatná zeď z klecí a uvnitř už se vznáší, Eliško, už se vznáší, mé kolečkové křeslo. Zlato, jsi tak pokrevná…

Víc nevím. Stejně nebyla dobrá - a nebo možná jo. Já nevím. Nikdy nevím. Někdy teda ano, ale někdy zase ne. Jedno však vím určitě. Vždy nevím, co převažuje. Třeba byla dobrá. Ne nebyla. Nic, co udělám, není dobré. Vše zničím, nic není pořadně.. Ajajaj - opět začínám o sobě pochybovat a zase to koupaliště.

Spokojeně plavu v průzračné vodě. Je léto, krásný teplý den. Jsem neopálený. Nikdo však není dokonalý. Obloha je temně modrá, jako mé hnědé ponožky. Taková barva to je. Na břehu se procházejí slečny a kluci. Dospělí i děti. V kiosku jsou dvě holky, ale od jakéhosi básníka jsem četl, že to jsou kurvičky. No nevím, já mu nevěřím. Koukají se na mě a asi se jim líbím. Možná za nimi půjdu. Doplavu k břehu a upíjím ze sodovky. Někdo okolo mě skáče a slunce pálí. A dny míjejí. A já sám míjím sebe. Objevuje se zde tisíce lidí. Unylí, šedí, mluví na mě, všichni. Snažím se jim porozumět, ale nejde to. Nenávidím je, jak mě sledují, pozorují, jak jsem jim k smíchu a k ničemu jinému ne. Přetvařují se. To se mi líbí, ano, ano, ano. Takové těžké stavy, všechno ano a nic ne. VŠECHNO NE a nic ano. Směji se, trhavě škubám obličejem ve směšných grimasách. Dokonce jsem vymyslel, jak by se jmenovala má básnička, kdybych ji nevyhodil: „Nice je blázen“. Pěkný název, mně se líbí. Je mi teplo, více a více. Otevírám okno. Směji se a náhle zjišťuji, že pláču. Ano, už jsem na to přišel. Nic nevím, já jsem smutný. Zrychlený a zpomalený. Nevydržím to, nevydržím. A ani nechci. Škrábu se do těla, abych se úplně nezbláznil. Trhám papír. Trhám iluze. Černá tma končí. Narovnávám se. Nice! A ano - vždyť jsem vám říkal.

„Mám pěkný pokoj.“

nice v plamenech je lásko pro tebe chci zčernat být sežrán mraky nad námi se unavily a začaly spouštět další a další déšť má malá otrokyně...dočista lidská svině