Ten pán, který byl postupně od paty ke kolenům sežrán svým hladovým miláčkem. Micinkou, Mourkem, kočičkou, mazlíčkem. Takové nudné město. A někde na sídlišti po měsíci objeví mrtvolu starého muže. Jeho tvář neznám. Ale znám tvář muže který za mřížemi prosí jiného muže takového fešáka, v tom nejdražším obleku s tím nejdražším úsměvem, ať mu pomůže. Muži, ženy, děti... všichni jsme rukojmí. A taky Micinky a taky Astoři. A blechy a vši co máme ve vlasech. A filcky. A ryběnky v koupelnách našich domů. Vyhoří? Nevyhoří? Vybuchnou? Ukradou všechny rodinné krysy? Když plním láhev vnučce jen ze spánku zamrnčí, voní tak že voní všechno kolem ní. Dnes měla dcera řasy tak těžké že by mohla zabíjet. A třeba zabije. A třeba sežerou. Od pat až ke kolenům. Jednou, dnes ještě ne. Možná se dříve k smrti ukouřím |