Jazzovou rabsodii - hru - industriální hudby, se stroji místo nástrojů, poslouchám cestou městskou dopravou, s příměsí funku, pleskajících klapek motorů a rozmazaných obrazů jako z noční fotografie. Celý ten rytmus, zvláštních harmonií, chladné melodie, přebíjí bušení v mé hlavě, pohyb krve pulzující ve spánku, když prohledávám okolí rentgenovými pohledy, když hledám tvůj obraz, tvou tvář, tluče moje srdce, tak jak klepe umírající soukolí, jak třískají ložiska. Chybíš mi a nechci řvát, abys mě slyšela, nechci překřičet svět, toužím jen šeptat, šeptat tvým uším... ...tvým uším...jak moc tě miluji.
letoune každej není jako ty... ... s tou slečnou, která bude brzo mojí paní už jsme nějakej čas... No tak vidíš, moulo, jak to mám vědět, že bude tvojí paní. Mějte se fajn! A jestli si myslíte, že jdete do ráje, tak šťastnou cestu !!!