V bedničce, které někdo říká svět

a kde neviditelné ruce otočily knoflíkem z podzimu na zimu,

se již brzy halí do tmy pokroucené barokní sochy,

rovná i dynamická průčelí starých budov,

nekonečné linky železných strun

a betonových tepen,

stromy i věže sopouchů jedových kamen s telegrafními sloupky.

Tam v té bedýnce, pod pokličkou z popílku,

ve stísněném prostoru panelového sídliště,

prosvětlovaném jen zemdlelým osvětlením lamp,

se zoufale snaží nenechavé pramínky světla prorazit žaluzie přízemního pokoje,

aby necudnými paprsky mohly laskat tvé krásné ženské tělo,

které leží odevzdaně na laciné matraci,

v cizí posteli, ve stínu baldachýnu od funkcionalistického architekta.

V šeru, s rozcuchanou hřívou narezlých vlasů, s přivřenými víčky,

ponořená v modrou šeď noci,

jsi klidná a přesto rozechvěná vyzývavá mramorová socha dívky

se žhavým srdcem,

vyňatá z obrazu renesančního mistra kreslícího štětcem života příběh,

snad romanci, o dvou mladých lidech, kteří sní a z tohoto snu se nechtějí probudit.