Už ani nevím co mě to napadlo, rozběhnout se za tím automobilem s
vozíkem, ze kterého čouhaly lidské nohy. Ale pěkně po pořádku: Stál jsem na zastávce a stejně jako všichni okolo jsem netrpělivě očekával příjezd autobusu. Nějaké ženské vedle mne klábosily o ničem, skupinka mladých stojících opodál, kouřících cigarety se smála čemukoli a nějaký chlápek – podobně jako já – tupě zíral před sebe a pozoroval silnici, po které  v neúnavných šňůrách táhly vozidla. Zřejmě i on, stejně jako já, poslouchal rozhovory lidí, se kterými nás svedla autobusová zastávka.

 V té nejapné chvilce ničeho a nikoho jsem najednou zaregistroval postarší auto s vozíkem.  Auto mělo barvu červenou a ten vozík byl takový ten obyčejný, hliníkový, pokrytý nějakou světlou dekou nebo plachtou. Nijak zvláštní výjev: je přece pátek, letní dusný podvečer a někdo zřejmě spěchá na chatu nebo k vodě, nebo k jakému čertu. Akorát, a to si uvědomuji až dnes, to auto nemířilo z města, ale do města. Pak sice uhýblo na vedlejší silnici, ale už mi nikdo nerozmluví, že to není další podezřelá věc.

 Červená Škoda (byla to určitě škodovka, takovou červenou barvu, takovou tu vyzvracenou, mívají jen škodovky - to mě taky napadlo až
teď), se zastávce pozvolna vzdalovala, ale já ji stále sledoval. A pak
se to stalo: všiml jsem si, že z vozíku čouhají lidské nohy, možná jen
jedna noha a jedna obnažená kost! Byla to lidská noha, to bylo hned
jasné, jen na lidské nohy se navlékají ponožky. Proužkovaná ponožka na lidské noze a druhá noha už skoro bez masa, obnažená a bíle svítící! Na vozíku za červenou škodovkou! Na rušné pražské komunikaci! Za bílého dne!

 Už ani nevím co mě to napadlo se za tím autem rozběhnout. Snad proto, že večerní televizní zprávy jsou stále plné všech možných nešvarů a nepěkností! A vždycky když se na ty strašné události koukám, přeji si, proti všem těm zločincům a neřádům postavit se a svou trochou změnit svět a udělat z něj modrý ráj, tak jako to bylo kdysi, když ještě žila maminka mé babičky a její tatínek také ještě žil... A běžet za vozíkem s lidskýma nohama mi přišlo věru jako dobrý začátek.
  Rozběhl jsem se a stále ten vozík viděl před sebou. Naštěstí se tvořily menší kolony, takže i auta vozící části lidských těl musela přibrzďovat a zpomalovat. Takže jsem stále běžel a stále měl tu škodovku jaksi v dohledu a tím i v dosahu. Ale vedro bylo odporné, a mě i přes všechnu snahu ubývalo sil. Nakonec jsem už jen tak vyklusával nebo spíše šel po krajnici, škodovka byla dávno tatam, akorát jsem ještě spatřil jak odbočila na nějakou vedlejší silnici, kolem mě projel můj autobus a jeho řidič nevěnoval mé mávají ruce žádné pozornosti.
  Nechtělo se mi stopovat žádný jiný automobil, měl jsem strach, že
skončím stejně jako ten ubožák z vozíku od škodovky a tak jsem se zase nadechl a běžel jsem. Ve chvilce fyzického vyčerpání se přede mnou jako na zavolání boží objevila nádražní budova. Okamžitě se mi zase rozjasnilo: koupím si lístek a budu honit škodovku s vozíkem jako řádný cestující vlaku. Je to nejen rychlejší, ale i pohodlnější. Budu i méně podezřelejším a navíc se už stmívalo a ví bůh jak by to dopadlo,
kdybych zůstal někde mezi městem a jeho periferií na pospas grázlům a
místním neřádům.
 „Dobrý den, kam to bude?“ Slečna za přepážkou si mě zvědavě
prohlížela. Jakpak by ne! Byl jsem upocený ke každičkému chlupu a z očí mi jistě třeštěla hrůza a bylo v nich možno si přečíst: Honí se za
lidskýma nohama ve vozíku. Vlastně jsem ani nevěděl kam chci jet, jak
bych to také mohl vědět. Tak jsem jen máchl rukou a naznačil směr
jízdy.
„Cože??“ Kam to chci vlastně jet. Znova jsem zamával rukou ve směru silnice kam mířilo to podezřelé auto.
„Na Všetaty?“ Probůh, co já vím! Copak já vím jaký je to směr?!
„Slečno, já nevím jaký je to směr. Když říkáte na Všetaty, tak tedy na
Všetaty.“
„Takže do Všetat?“ Co bych asi tak dělal ve Všetatech? To auto mohlo jet klidně dál než do Všetat, mohlo si to táhnout třeba až do
Děčína. Nebudu riskovat další ztrátu času, když bych náhodou zjistil,
že ve Všetatech to auto není: zase bych si musel kupovat jízdenku a
zase složitě vysvětlovat kam to vlastně chci jet.
 "Do Děčína, slečno, do Děčína!"