Tohle je osud, osud ve své nejsmutnější náladě: pod patou zlostí sychravého jara v odjakživa oplocené zahradě sníh pláče sebe studenější rosu.
Adam se zachumlal do pláště beznadějí, má léta ve vlasech a mnohem méně řečí, dívá se na Evu, i ona už je stará, ale šílenství jí svědčí a její vrásky hřejí.
Eva:
Mlha se ušklíbá a plazí mezi stromy, ovíjí kmeny víc a víc, hrne svou peřinu na dřímající dřevo, mlha nic nepodává, podává nám nic, mlha, ta dobře ví, čím zlomit.
Adam:
A jak je chladná, ale ty se netřeseš, i když tvé šaty nejsou samy víc než dým. Mám se tě dotknout? Řekni. Co mám dělat, Evo? Chci taky poznat to, o čem zatím jen vím, že stane se.
Eva:
Nelíbej, nemiluj mě, nemám ráda, vidím, jsem uštknutá. Můžeš být tady, vedle mě, než přiskočí ta minuta, jenom ty, Adame, ty ze všech lidí.
Adam:
Nabíjím pistoli a střílím po ostatních, nikdo ať neruší, a není mi jich líto, ať si jak chtěli dojemně napodobovali to, v čem jsme i my dva byli špatní.
Eva:
A máme klid. Mlze už zaťukalo slunce na rameno, spolu mě vykoupou v studeném mléce a horkém oleji a smyjí ze mě jméno a rozpustí, co půjde rozpustit.
Adam:
Jen mezerami zpola zatopených mříží vidím tě splývat s vlnou, která sviští, vzdouvá se, prochází i stěnami mé klece, láme se do očí a tříští, přibíjí k starým břehům novou tíží
Eva:
Adam:
a ze zahrady pryč mě žene: sám bůhvíkam utíkat utíkám a
do trávy tiše křupou klacky pod nohama, zdají se mrtvé, rozmlžené, oslněné.
|