Ve sněhu mlhy ztrácí se svět, ale duše se nachází. Tak z příliš těžce krátkých vět, tvá duše mi schází!
Bílá záclona objímá vzduch, jako anděl nade mnou, co nemá rád světa velký ruch, létající s křídly nad duhou.
Všichni oslepli bílou září, chladně se vleče údolím. S navenek kamennou tváří, pořád mluvit si dovolím.
Proč přes kamennou temnotu, přes níž reálně nevidím, chci uchovávat jenom dobrotu, a stále bílou zář vidím? |